Vzpomínka na léto – nejen o skútrech v Bosně a Hercegovině 2019 - část 2.

Jsme domluveni, že v HR na prvním odmorišti zastavíme a dáme si snídani s kávičkou. Tento úsek dálnice je nově postavený a ještě není všechno dodělané. První odmorište nefunguje vůbec, na dalších dvou není v provozu občerstvení a tak stavíme až někde nad Tučepi a Makarskou. Snídaně s kafíčkem je fajn a už se zase dělá horko. Krajina se změnila hned u hranice, chorvatské kopce jsou holé a kamenité. Máme krásný čas a padá rozhodnutí pokusit se stihnout první trajekt, ten v 11:30. Rychlost si stanovujeme na 120 km/h a jedeme. Aktuální cíl je Kaufland pro rychlý nákup toho, co budeme na ostrově potřebovat. Sjíždíme na exitu ještě před Šibenikem, je to tak lepší. Šetříme tím pár Kun, ale hlavní je, že nás tato silnice dovede přesně před ten Kaufáč a dál ve směru je i luka (přístav). Daří se, čas máme pořád relativně dobrý. Dosahujeme Šibeniku, najeto 1380 km. Parkujeme na poslední volné místo u toho Kauflandu a J. už musí improvizovat a není sám. Rychlý nákup, rychlý přesun. V přístavu kotví jediný trajekt a nakládka už skoro končí. Jdu se lodníků zeptat, jestli jedou na Žirje. Jasně, že ano, ale nemají prý volné místo. No to je teda pech. Máme se ještě jít zeptat do agencije (stánek společnost Jadrolinija, je opodál přes nábřežní ulici) a máme žurit (pospíchat). Nechceme to vzdát, tak s P. běžíme a ptáme se ve stánku. Někam telefonují a z dálky vidíme, že telefon zvedá ten lodník u nakládky. Normálně si z nás dělají prdel. Zase potvrzují, že místo není. Hm… Jdeme tedy zpátky do přístavu zklamat zbytek výpravy. J. už chce odjet a jít na tu původně plánovanou prohlídku města, ale prosazuji, že tu budeme očumovat, dokud neodjedou. Lodníci po nás pokukují a za chvíli říkají, že jedno místo mají. Tak říkám, že potřebujeme dvě. Tak jsou teda dvě, ale šup do agencije! Žurimo još više (pospícháme ještě víc). Obsluhující úředník si nás divně prohlíží, ale jízdenky nám prodává. Platíme kartami každý 206 Kun a v rámci sportovního dopoledne běžíme nalodit auta. To je ono, neprodat kůži lacino. To je moje heslo, snažím se jím řídit a nezřídka se mi to vyplácí. Oba lodníci od V. dostávají po českém pivku za ochotu a jsou to poslední piva, která máme. Mrzí mne to, protože nebudeme mít pozornost pro majitele apartmánu. Trajekt přistává ve Zlarinu, musíme naše auta vylodit, vyjíždí zde několik dalších, co stojí za námi. Poslední dovnitř, první ven, jasně. Pak ještě přistáváme na Kaprije, ale tam už vyjíždět nemusíme. Skoro dvě hodiny plavby nám uběhly jako nic a dosahujeme našeho dočasného cíle – ostrova Žirje.

 

 
 
 

Jméno Žirje je odvozeno od chorvatského slova žir, což česky znamená žalud. Taky jsem se tematicky připravil, sahám do kapsy a jeden žalud vytahuji. Sebral jsem ho v lese pod dubem (Quercus robur), to aby někoho nenapadla nějaká úchylnost. Vysvětluji své počínání, mám ho tu totiž v úmyslu někam zasadit. Preventivně jsem to probral s naší bioložkou, abych třeba úplně nezničil místní ekosystém. Prý nezničím. Kdysi rostlo v Chorvatsku dubů hodně, než je Benátčané za své nadvlády vykáceli a použili jejich dřevo na stavbu lodí. Po totální holoseči, kterou spáchali, zůstaly v Chorvatsku, respektive tenkrát v Dalmácii, jen kamenité kopce bez jediného stromu. Líbilo by se mi, kdyby na Žirje češki hrast (český dub) jednou rostl. Přítelkyni jsem svým tematickým obohacením netrumfnul. To bylo jasné hned, že na Lentilky nějaký žalud nemá šanci. No nic, soutěž to nebyla. Kousek severněji od Žirje leží o něco menší ostrov nesoucí jméno Kaprije, tam jsme zastavovali. Jeho jméno je odvozeno od kapary trnité (Capparis spinosa), jejíž poupata se nakládají do láku a jsou to ty kapary, co se jedí. Nezaměňovat kapary a kapybary! Sice se jíst dají taky, ale je to něco jiného a člověk pak vypadá jako blbec. Západně od Kaprije se nachází třetí, ještě menší ostrov. Jmenuje se Kakan a u něj jsem původ názvu nezjišťoval. Další ostrůvky jsou už tak malé, že asi ani jména nemají, aspoň na obyčejné mapě napsaná nejsou. Kdybych je měl pojmenovat já, byly by to Kakánek a Kakáneček.

 

Vzhledem ke své poloze je ostrov Žirje od starověku strategickou námořní základnou. Vystřídali se tu Byzantinci, ti postavili pevnosti Gradina (nad Stupickou zátokou) a Gusterna (nad Malou Stupickou zátokou). Chorvatský král Petar Krešimir IV. daroval ostrov v roce 1059 benediktinům, ti zde zase postavili svůj klášter, který je dnes také v troskách. Pak se tu vystřídali Benátčané s tou jejich těžbou dřeva. No, mlelo se to hezky, jako na celém Balkáně a ve Středomoří. Tak nám začíná týdenní pobyt na ostrůvku a věřím, že to žádná „ponorka“ nebude. Pozemních cílů je dost a mám i jeden podvodní, ale ten nevím, jestli dáme. A to by byl dobrý zásek, kdyby se nám to podařilo!

 

Vyjíždíme z paluby trajektu Lošinjanka a v nevelké koloně jedeme po úzkém nábřeží, protože zastavit tu není kde. Objíždíme zátoku Riva, ve které je jediné trajektové přístaviště na ostrově, a asi za minutu zastavujeme na její protější straně. Tady někde máme bydlet. Musíme se ptát, protože podle mapy to nejde jednoznačně určit a čísla popisná, to tady nemamo (nemáme). Nejistým krokem k nám přichází člověk v děravém zeleném tričku a roztrhaných trenýrkách, táhne z něj pivo a představuje se jako majitel. A hned se dozvídáme, že toho nemamo mnohem víc, ale že skoro všechno bude hned sutra (zítra). Tak hlavně, že má cedulku se třemi hvězdičkami. Apartmán má úžasný potenciál, našinec by si toho vážil, ale místní jsou tak neskutečně líní, že by v našich podmínkách vymřeli během první zimy. Tuhle mentalitu nemá cenu komentovat, to je taky potřeba zažít. Druhý den neprozřetelně doplácíme cenu pobytu a majitele od té doby vidíme jen přes vodu, na druhém břehu. Podle otevírací doby je buď před krámkem s lahváčem v ruce nebo před konobou, která stojí hned vedle. Den co den je dobře k poznání podle toho zeleného trička, nejspíš v něm i spí. Tak je nakonec v pořádku, že na něj to české pivko nevyšlo. Jestli je tohle ta Karma, tak funguje docela dobře. Za svůj přístup by si zasloužil něco úplně jiného než nějaké pozornosti.

 

 
 

 
Rozvěšením stanů a spacáků máme za sebou jedinou povinnost, která nás čekala. Plánujeme na každý den jeden výjezd po ostrově a jedno koupání někde poblíž. A musíme taky oslavit dosažení cíle, J. míchá oblíbené gétéčko a nezůstává při jednom drinku. Čeká nás plavání, potápění, návštěva několika zřícenin a taky test všech čtyř restaurací, které jsou na ostrově v provozu. Ostrov projíždíme v podstatě celý, jen s výjimkou východního cípu. Asfaltových silnic je tu pár, zbytek je zase ten makadam, na který někde dělají sice nové, ale úzké betonky. Asi třetí den jdeme koupit lodní lístky na cestu zpět, po zkušenosti ze Šibeniku raději v předstihu. Paní po nás zase chce registraci od auta, tak se jí ptám, jak je možné, že je tu tolik aut bez registrace, když je tak pečlivě hlídají. Její odpověď je krátká a výstižná: „Anarhija!“ To je holý fakt, odhadujeme totiž, že na jedno auto s registrací připadají minimálně dvě bez značek, a to jsou tu turisti, kteří samozřejmě registraci mají. Některá auta jsou pojízdná, některá evidentně po životnosti a zabírají hodně parkovacích míst. Peklo bude, až místní obyvatele někdo donutí ty vraky zlikvidovat. A oni za legální likvidaci platit nebudou, to je jasné, takže mne napadá další chorvatské slovní spojení – bacimo u more (hodíme do moře). Na to bych vsadil boty, že to tak jednou skončí.

 

 
 
 

Žirje je zatím nejmenší obydlený ostrov, na kterém jsme byli, turistů je tu jen pár a místní si nás i pamatují. Je to tu takové rodinné. Jednou vidíme na druhém břehu prodávat rybáře ryby, tak se tam jdeme s P. kouknout. Říká nám, že tu bývá jen ve čtvrtek a v neděli. Tak rovnou nakupujeme, večer si je hodíme na gril. Má jediný druh, prý jim říkají „ušate“. To asi podle takových větších prsních ploutví, tipuji. Taky se ptám, jestli se tu může rybařit na prut. Oficiálně je na to potřeba zaplatit ne zrovna levnou povolenku, ale tady je to prý v pohodě. Na ostrově policie není, nemá kdo kontrolovat, to není k zahození. Při cestě s rybami zpět nás zastavuje naproti jdoucí paní Chorvatka a ptá se, jaké ryby má dnes. Tak odpovídám, že ušate a ukazuju jí je. Je zklamaná, ty nechce. Chtěla sardine (sardinky) pro manžela, prý je má rád. Tak se jí ptám, jak ty sardine napravi (sardinky připravuje) a dozvídám se, že buď pržene u ulju (smažené na oleji) nebo je dává do brudetu (něco mezi gulášovou polévkou a gulášem, s bramborem, zeleninou, olihněmi, chobotnicí, rybou, prostě mišmaš z toho, co se z moře vytáhne a na zahrádce vyroste). Tohle se mi na místních líbí, ta komunikativnost.

 

 
 

Skútrů tu jezdí minimum, tady se jezdí téměř výhradně ve vracích aut bez značek. S výlety nám to vychází akorát na dobu pobytu, jsme tu docela krátce a ukazuje se, že to stačí. Mimo restaurací tu nejsou žádné turistické atrakce, což jsme věděli předem. Jediné, co tu nabízí, je půjčení čtyřkolky. To by mohlo být fajn nebýt toho, že je to nějaká čínská zoufalost s malým výkonem a za celodenní půjčení chtějí 600 Kun. Není tak divu, že čtyřkolky zahálí. Je to fakt dost za to, že bychom přejeli pět kilometrů přes ostrov, tam se koupali a šnorchlovali, a potom zase popojeli těch pět kiláků zpět. To by nás ve čtyřech vyšlo přesně stejně jako ten člun na Sardinii i s benzínem, jenže tam to byl úplně jiný zážitek, než pár místních prašných cest. Organizované potápění se tu taky neprovozuje, tak sešlo i z toho podvodního cíle. Stejně už nemáme čas nebo bychom se nepodívali jinam. Tak jen prozradím, co to bylo: Za druhé světové války se Chorvatům povedlo sestřelit střemhlavý bombardér Štuka (Junkers Ju 87 – Stuka), pomocí kterého obšťastňovali fašističtí Italové místní zemi. Severně od ostrova zřejmě přistál na moře, protože je celý, zachovalý a chybí mu jen kryt kabiny. Je v hloubce 27m, tak jsem si dělal naději, že by třeba mohl být vidět aspoň jeho obrys. Jen na nádech se tam běžný suchozemec nedostane, ale kdyby nabízeli nějakou potápěcí akci s profesionálním zajištěním, šel bych do toho hned. Takhle si můžeme jen prohlédnout fotky a video, na internetu to je.

 

 
 

Zas je tu den odjezdu, balíme, nakládáme do aut a přejíždíme na druhou stranu zátoky. Apartmán opouštíme v čase dle propozic, s opilým majitelem se nemá cenu dohadovat. Raději zabíjíme čas posledním posezením u restaurace a před druhou odpolední najíždíme na naši známou Lošinjanku. Ostrov se nám vzdaluje a dovolená je skoro za námi. Mezipřistání je tentokrát jen jedno, na Kaprije. Plavba utíká a před čtvrtou jsme zase v Šibeniku. Je trochu problém rozumně zaparkovat, ale daří se nám najít místa na městském parkovišti po 6 HRK/h. Je nedaleko od přístavu a blízko k historickému centru. To ujde, lepší, než experimentovat v přeplněných úzkých uličkách a ztrácet čas. Dělíme se, dáváme si čas a místo srazu a jdeme prochodit uličky historického města. Šibenik je hezký a velký, foťák zase dostává zabrat. Po dvou hodinách se scházíme s J. s P. Prý našli pěknou restauraci, tak do ní směřujeme na večeři. A než ji znovu najdou, máme za sebou další kolo prohlídky místních pamětihodností. Docela jsme se rozseděli, bylo plno a na jídlo se čekalo, takže se vzdáváme myšlenky na cíle v okolí. Vodopády na Krce necháváme na jindy, během této výpravy jich bylo beztak dost. Nejedeme ani na vykopávky Velika Mrdakovica. To by zajížďka nebyla a velké zdržení také ne, ale už není světlo. Můžeme si nějaké cíle nechat na příště, vždyť není problém zase sem časem zajet.

 

 

Dělíme se, J. a P. pokračují po dálnici zrychleným přesunem do Puly na mořské akvárium a potom do rakouského Hallstattu na kostnici a další pozoruhodnosti. My jedeme taky po dálnici, klasickou trasou na Zagreb, Maribor a Graz. Trochu odpočíváme a pospáváme u benzínky v autě. Dál už plánované a zaplacené nic nemáme. Před východem slunce pokračujeme, projíždíme Slovinsko a před hranicí Rakouska se rozsvěcí kontrolka na benzín, řečené hladové oko. V nádrži Renaultkovi zbývá 15 litrů, to je s rezervou na 200 km. Jet na benzínové výpary docela umím, tak pokračujeme do Grazu. Ceny na rakouské dálnici jsou kolem 1,5 € za litr, tak za tolik teda tankovat nechceme. V Grazu děláme ranní prohlídku historického centra a procházíme jeho uličky. Je po Vídni druhým nejlidnatějším rakouským městem, to jsem nevěděl. Jdeme pro auto a pokračujeme na Bruck an der Mur. Ještě v Grazu tankujeme na Shellce plnou po 1,19 € a to nám bohatě stačí na dojezd až domů. A za ušetřené drobné si kupujeme ke snídani výborné Frankfutské párečky od Turka, kterého zaměstnává rakouská pobočka britsko-nizozemské společnosti Shell. To je ta globalizace.

 

Míříme k Semmeringu, děláme si výlet lanovkou na kopec Hirschenkogel a vystupujeme na vysokou dřevěnou rozhlednu. Je vidět panorama Alp, některé vrcholky se sněhem, a také tunely a viadukty semmeringské železnice z poloviny devatenáctého století. Čekali jsme na alpském kopci trochu chladu, ale je tu stejný pařák jako v údolí. Jedeme se ubytovat do nedalekého hotelu Alpenhof, ale projíždíme ještě jen tak na kochačku městečko, kde chceme najít nějakou příhodnou restauraci na večer. Všude kolem je vidět trošku zašlá krása lázní. Veliké barevné domy, kostel se zelenou střechou, a jak tak v ostrých serpentinách stoupáme a klesáme, Renaultek rozsvěcí kontrolku motoru. No tak to nám chybělo. Tak honem k hotelu, dokud jsme pojízdní. Kontrolka SERV nesvítí, nemuselo by to být nic zásadního. Po zaparkování zkouším, jestli půjde ještě nastartovat. Jen co otočím klíčkem, vidím, že Renaultek naříká, že nemá olej. Ne, že málo, že jako vůbec. Před akcí jsem asi dvě deci doléval. On olej nežere, to se muselo něco stát. Není kam spěchat, jdeme se ubytovat a vynášíme pár věcí na pokoj. Pak se ještě pro něco vracím k autu a koukám pod něj, jestli tam něco kape. Nic. S obavou otevírám kapotu a kontroluju měrku oleje. Hladina je ve 2/3 mezi ryskami, to je divné. Beru klíčky a zase zkouším, co ta elektronická měrka poví teď. Tak teď je to prý v pořádku a oleje máme pět dílků z pěti. Paráda, ale co se stalo? Mám jediné vysvětlení, že se mu asi nelíbily ty kombinace hodně ostrých podélných a příčných náklonů. Nejspíš se snímač hladiny oleje opravdu chvilkově ocitl na suchu a elektronika to vyhodnotila jako konečnou. Tak jsem Renaultkovi poděkoval, že nás stále ochotně veze i přes to, co mu zas provádíme. Spí se líp, když nás ráno místo hledání servisu čeká další výlet.

 

 
 

Vracíme se kousek zpět, jedeme se podívat na Grüner See poblíž Tragöß – Oberortu. Cestou si nakupujeme něco ke svačině v malém vesnickém Sparu a asi za hodinu jsme na parkovišti u informačního centra. Kolem jsou vidět dost vysoké kopce, kolem 1500 m n. m. a k jezeru je to asi kilometr, skoro po rovině. Prý v něm jednou zaznamenali hloubku 11 metrů, ale nyní je v jezeře vody tak málo, že by se skoro dalo přebrodit. Je krásně zelené, rostou v něm sladkovodní řasy podobné těm, které za mého dětství rostly v Jadranu. Takové zelené vatičky, trhali jsme je a házeli po sobě, to byly tenkrát boje… Je tu zákaz plavání, ale asi by neprošlo ani to, kdybych si jen lehnul na kraj do vody a ochlazoval se v poloze vyvrženého vorvaně, aniž bych plaval. Voda je studená, to jsem zkusit musel. Jezero obcházíme a vracíme se k restauraci. V. si dává knödl mit lišková omáčka, která se zde jmenuje nějak na E a je to dlouhé složené slovo, které si nepamatuji. Pan vrchní měl trochu problém s naší němčinou, tak nám přivedl kolegu, který prý umí česky. Neuměl, ale domluvili jsme se. Byl to Chorvat a podle auta, které u hospody parkovalo, byl asi ze Zagrebu. V. se na tu omáčku těšila, tak máme zase jedno drobné přání splněné. Omajda byla vynikající, tu si zařadím do svého kuchařského repertoáru. Jen se dostat ke zdroji lišek, v našich končinách už hodně let prakticky nerostou.

 

A je po dovolené definitivně, už nás čeká jen přesun domů. Opačným směrem to bývá veselejší. V Mostu na Muře (Bruck an der Mur) si V. kupuje kafe s sebou, já popíjím letošní druhý energeťák a jedeme, na dálnici, směr Wien. U Neuenkirchenu se napojujeme na dálnici od Graze, na tu, co už ji leta známe. Jelo se prý hodně dlouho z kopce, což jsem zaspal, řídila přítelkyně a řídí pořád. Projíždíme Vídní a já jen pomáhám hlídat ukazatele na skvěle značeném průtahu městem. Před Schwechatem chvíli stojíme v koloně, která se udělala za bouračkou. Nějaký dodávkář to tam napral do auta před sebou a nebyly to jen plechy. K té nehodě jeli i hasiči, vlastně Feuerwehr. Stáli jsme zrovna v tunelu a dělali jsme jim bezpečnostní uličku. Jejich sirény v tunelu, to je teda něco… Za chvíli míjíme místo střetu, za další chvíli jsme za Vídní, pak u hranic a na první českou večeři jedeme do oblíbené hospůdky v Moravských Budějovicích. To už jsme na naší třicetosmičce a V. řídí i dál, protože ji to baví. Doma jsme kolem desáté večer, utahaní jak koťata.

 

Rafťácké skóre:  Na raftu jsem byl předtím jen jednou na Sázavě, takže není zas takové překvapení, že plavba totálně předčila mé očekávání. Splutí úseku Glavatičevo – Konjic nebylo nijak nebezpečné, jezdí tam i posádky s dětmi. Spolu s J. si myslíme, že Ali nebyl zase takový přeborník a že bychom to sami dali místy líp než on, ale tím nechci jeho zásluhu nijak snižovat. Neretva je parádní, tak průzračnou vodu jsem v řece ještě neviděl. Byl to asi nejlepší zážitek z celé výpravy, skvěle strávený den.

Potápěčské skóre: Popravdě, čekal jsem, že to bude u ostrova dost vzdáleného od pevniny lepší. Nebylo. Jedna chobotnice, ryb pomálu, hodně ježovek a dost hvězdic, které na nich hodovaly, a poprvé jsem viděl nereidky. Takové divné dočervena zbarvené velké červy, či kam se v taxonomii řadí. Viděli jsme také dost kyjovek a ostranek, ale to je všechno. V zátokách, kde kotví jachty, je to na dně otřesné a je mi z toho smutno. Jachtaři jsou dobytek na entou, čest výjimkám. Na palubě uklizeno, všechen bordel naházený v moři. Plechovky, lahve, porcelán, petky… Je potřeba šnorchlovat tam, kde oni nekotví. Viditelnost byla ve vodě tak do 10 metrů, to na Hvaru byla lepší. Asi proto, že je jižněji.

Silniční skóre: S celkovým nájezdem 2585 km je to o rovných 20 km méně, než jsme najeli při naší dosud nejdelší cestě na Hvar. Čekal jsem, že najedeme víc, ale asi jsme tolik nekličkovali nebo čím to je. Komplikace nebyly žádné, když nepočítám čekání na hranici H-HR a při nehodě ve Vídni. Renaultek nás postrašil v těch horách u Semmerigu, ale vlastně se nic nestalo. Zase má jedničku, děkujeme.

Policejní skóre: Tentokrát jsme za celou cestu viděli policii ráno v Havlíčkově Brodě, vyjížděli na hlavní a dávali nám přednost. U HB mám zafixováno, že se tam měří a chytá, tak jsem si se škodnou na ocase dával echt pozor, abych nepřekročil rychlost ani o kilometr. Nepřekročil, za chvíli odehnuli někam po městě a byl od nich pokoj. Pak jsme viděli policajta v Jajcích kontrolovat placení na parkovišti a naposled až cestou zpět policejní asistenci při nehodě ve Vídni. V Mostaru nás pan domácí varoval, ať schováme lahev s vínem, že je policie přísná. Nepochopil jsem, co by jim mělo vadit na lahvi v kufru, když jsem před řízením nepil, ale raději jsme poslechli, pro jistotu. Možná, že tam mají trochu averzi k turistům, kteří popíjí, když jsou sami muslimové a alkohol nesmí. Nevím. Nejlepší bylo to, když jsme na Žirje cestou z jedné vyjížďky zastavili u konoby Julie a dali si tam jídlo. A taky pití. Já čašu crnog vina (sklenici červeného vína). Bylo prý domácí a bylo tak vynikající, že k olihním padla još jedna čaša (ještě jedna sklenice). Zrovna, když jsem se rozmýšlel, komu předám klíčky od auta, přinesl pan konobar (číšník) pro každého panáka travarice (vinný destilát s nějakými bylinkami). Milá pozornost na účet podniku, to se neodmítá. Rozesmál jsem ho slovy, že řídím. Mávnul rukou, že je to v pohodě. Ostrov bez policie je fajn, tak jsem řídil i ten zbytek cesty. Po dvou kilometrech opatrné jízdy jsme byli v apartmánu a policajti celého světa si můžou vy trhnout nohou. Je skvělé, když pomáhají a chrání někde jinde. Pak, že nejde nějakou desetinku promile tolerovat. Tady se toleruje a jde to, nikdo nebourá, nikomu to nevadí, nikdo to neřeší.

 

To už je vše, snad nikoho nepohoršila tentokrát o něco delší reportáž. Ono je z té cesty zážitků hodně a nechtěl jsem jich moc vynechat. Bosna je úžasná, je to jiné kulturní prostředí, historie se tam na každém kroku prolíná se současností a atmosféra je nezaměnitelná. Jsem rád, že jsme se tam vydali a že jsme jeli v této sestavě. Rád bych se do Bosny a Hercegoviny ještě někdy podíval, nejlépe na delší dobu, třeba na týden. Díky všem, kdo vydrželi číst do konce, a kdyby si někdo vzal inspiraci, tak zase držím palce. Tahle akce pro mě byla trošku unikátní díky tomu časovému rozplánování. Všechno naštěstí klaplo a všem mohu vřele doporučit něco podobného naplánovat a hlavně podniknout. Osobně začínám uvažovat nad raftingem na řece Una. Doporučoval nám jej pan Amir, co s námi plul na raftu, a moc jej vychvaloval. On je z Bihaće, kterým Una protéká, tak jistě ví, o čem mluví. Je to blíž a fotky na internetu potvrzují, že je to opravdu výzva. Tady je rafting na řece Una k vidění

 

Bioložka výpravy P. si dala tu práci a sepsala seznam živočichů, které jsme viděli. Takže máme i biologické skóre. Zkratka sp. znamená rod bez určení druhu, na to jsem se musel za nás biologické laiky zeptat. Savců je podezřele málo, ale nenapadá mne, na co jsme zapomněli.

 

Bezobratlí živočichové

Rak kamenáč, otakárek ovocný/fenyklový, sasanka koňská, ježovka obecná + další 2 neidentifikované druhy, hvězdice červená + další neidentif. druhy, kyjovka šupinatá, rournatec sp., datlovka vrtavá, srdcovka obecná, houba komínová, sumýš obecný, krab pavoučí, slávka jedlá, přílipka sp., rak poustevníček, nereidka hnědá, šváb sp.

Obratlovci
Ryby: Siven americký, vranka ostnoploutvá, pstruh obecný potoční, platýz sp., trojploutvec červený, kanic písmenkový, sapín sp., hlaváč velký, hlaváč červenoústý, pyskoun šedý, kněžík paví, kněžík duhový

Obojživelníci: Ropucha zelená

Plazi: ještěrka zelená, blavor žlutý (mrtvý na silnici), gekon(čík) sp.

Ptáci: moták sp., čáp bílý, skorec vodní, konipas horský, křepelka polní, rybák sp., racek sp., vlaštovka skalní, vlaštovka obecná, jiřička obecná, rorýs obecný, kormorán velký, bažant obecný

Savci: netopýr sp., zajíc polní

 

Přispěl také J. a protože je novopečený skútříkář, nafotil něco tematického:

  

První snímek je ze Splitu, další dva jsou focené v Mostaru.