Za vůní hor, moře a borovic - aneb hurá do Chorvatska

Chápu, že jde jen o Chorvatsko, prý nejprofláklejší dovolenkovou destinaci Čechů i Slováků, ale třeba já tam ještě nebyl, takže šlo o takovou malou osobní premiéru. Byla to nejenom moje první cesta k moři v jedný stopě, ale zároveň i první návštěva moře jako takovýho. Ano, je to s podivem, ale u moře jsem vlastně ještě nikdy v životě nebyl, i když už mi na dveře klepe čtyřicítka. Navíc šlo i o takovou malou zkoušku jízdy ve více lidech, která mi měla ukázat, zda-li budu v budoucnu volit cestování v partě nebo se budu za poznáním vydávat sám...

Takže jsem "rozhodil sítě", nejdříve na Motorkářích a posléze i zde na Skútrfóru a světe div se, k mojí maličkosti se přidali další nadšení jezdci. Na cestu do Chorvatska se tedy nakonec vydala čtveřice čechoslováků, jmenovitě to byl Rudo (58) z Bratislavy se strojem Yamaha XMax 250, Matěj (48) z Prahy na Kymco XCiting 400, Jarda (65) z Tábora na Kymco Downtown 125 a já, Karel (38) z Týna nad Vltavou s Malaguti Madison 250 RS. S pohodářem Rudou ze Slovenska jsem se před dovolenou srazil v Brně u obchodního centra Olympia, abychom si potřásli pravicí a při obědě si probrali hrubý nástřel trasy. S ostatníma chlapama jsem se potkal až o dovolený, takže šlo o takový malý překvapení. To by bylo několik málo slov pro začátek a nyní už k týdenní dovolený samotný, tak jak jsem jí vnímal z mýho pohledu :-)

1.DEN

A je to tady, je neděle ráno a já se chystám vyrazit k moři. Jedu k moři ! Já jedu k moři ! Ježkovo brejle, já jedu konečně k moři, honí se mi celou noc hlavou. Inu, co Vám budu vyprávět, dospat jsem nemohl, takže jsem se už před 4 hodinou ranní vyškrábal z vyhřátýho pelechu a šel se v poklidu zkulturnit. Jelikož jsem si věci do stroje naskládal už o sobotním večeru, tak jsem nemusel tolik chvátat a i díky tomu jsem nic podstatnýho nezapomněl a ani při holení se moc nepořezal :-)

Po mojí klasický kontrole před výjezdem (světla svítí, blinkry blikají, stěrače stírají a svěrače svírají) jsem se tmou tmoucí vydal z Bechyně, směr Třeboň, kde jsem měl domluvený sraz s prvním moto nadšencem, kterým byl Jarda od Tábora alias JardaB. Cestou jsem ještě přibrzdil v Týně nad Vltavou, kde na mě ve svitu pouličního osvětlení čekala mamka a dala mi (kromě velkýho hubana a přání šťastný cesty) ještě malou svačinu na cestu. Mohla v klidu spát a přece jen vstala, udělala mi jídlo a šla mě vyprovodit - prostě báječná a starostlivá maminka, kterou si asi přeje většina z nás ;-)

Za svítání jsem dojel k místu setkání v Třeboni, kterým bylo parkoviště u místního Kauflandu. A protože nikde nebylo ani živáčka a naštěstí ani mrtváčka, tak jsem zaparkoval a rychlým pohledem na hodiny zjistil, že je tolik hodin, kolik právě je (05:30) a že je nejvyšší čas na snídani. Takže jsem vybalil připravený jídlo a pustil se s vervou a odhodláním do konzumace. Čas poklidně plynul, mraky se začaly protrhávat, sem tam vykoukla blankytně modrá obloha a já si říkal, že ten Rudo zo Slovenska plašil s počasím celý týden naprosto zbytečně. Bylo po šestý hodině, což byla chvíle, kdy mě napadlo podívat se na můj mobilní telefon....a hele, dva vzkazy a jedno volání. V tu chvíli si uvědomuju, že zřejmě nepatřím k mobilním závislákům a jsem za to rád. I když na druhou stranu, nejspíš bych měl ten mobilní telefon kontrolovat trochu častěji, obzvlášť v případě, když člověk vyráží s partou lidí na zahraniční dovolenou :-)

Jarda zaspal, dorazí prý zamnou do Třeboně o něco později a Rudu z Bratislavy prý bičuje déšť, takže odkládá ranní odjezd do Rakouska. Prostě idylka. No nic, znovu se zakusuju do snídaně a při myšlence na průzračnou mořskou vodu mám úsměv od ucha k uchu. Kymco Downtown 125 s Jardou v sedle dorazilo před 7 hodinou místního času, dali jsme řeč, foto na památku a hurá k našim rakouským sousedům. Počasí se i nadále zlepšovalo a i když bylo stále chladno, tak mraky v poklidu odplouvaly směr Bratislava a na nás se čím dál víc usmívalo sluníčko, takže se jelo jedna báseň...

Jako první jel Jarda s očima na navigaci a já nebyl nijak proti. Když už nic jinýho, tak jsem se mohl nerušeně kochat tou krásou kolem a Jarda si alespoň nacvičí jízdu s navigací před jeho plánovanou dvouměsíční expedicí po západní Evropě, kterou v tu dobu plánoval na další rok (2018). Český hranice zmizely za zády a my jsme si poklidně a předpisovou rychlostí svištěli krásnou a nezvykle čistou rakouskou krajinou. Jelikož sraz s Rudou (alias Forester) a Matějem (alias Josuk) u městečka Mariazell padl, především díky počasí na Slovensku, tak jsme s Jardou nabrali směr Salzburg a rozhodli se pro návštěvu jezera Attersee. Ano, je to moc pěkný místo, jen se skromně domnívám, že mu to "přelidnění" škodí, tak jako každýmu krásnýmu místu na Zemi. Proběhla trocha focení a opět s chutí do sedel...

Salzburgem jsme proletěli jako komár sítí proti komárům, takže v pohodě a protože k nám dorazila informace, že už je Rudo s Matějem v pohybu, tak jsme zamířili rovnou do Taxenbachu a penzionu Kinzloch, kde jsme měli domluveno ubytování s večeří i snídaní. Do penzionu jsme dorazili asi 15 minut po chlapech, tak to vyšlo na jedničku. Objímačka, líbačka, prostě klasický chlapský přivítání, znáte to.  Zároveň nás vyhlížel i další čechoslovák, tentokrát sám majitel příjemnýho penzionu Kinzloch, který působil jako velký sympaťák i pohodář a spolu se svojí milou a půvabnou manželkou tvoří hezký, usměvavý pár. A to i přes skutečnost, že začátky jejich podnikání v Rakousku asi nebyly úplně nejveselejší, což se ani moc nedivím...

Ubytovali jsme se v menším, čistým pokoji pro 4 osoby, s vlastní koupelnou a šlo se na večeři. Najedl jsem se velmi dobře, chutně a zatímco chlapi zkoušeli wi-fi připojení (aby mohli o cestě informovat rodiny, přátele i moto weby), tak já si vyžádal kýbl s teplou vodou a šel jsem do začínajícího západu Slunce mýt Pana Mopadžiho, který byl po úvodních 450 kilometrech jako čuně. To jsem ještě netušil, že to bude během dovolený mytí poslední. Před usnutím jsme ještě podebatili a nakonec usnuli spánkem spravedlivým a zaslouženým - na pěkných manželských postelích :-)

 

2.DEN

Ráno jsem vzhůru první (jak jinak) a i když se snažím být sebevíc potichu, brzy se probouzejí i ostatní. Od šestý hodiny až do snídaně, kterou jsme si objednali na půl 8, klábosíme a chystáme se se na finální část cesty k Jadranu. Dnes nás čeká průjezd přes Grossglocknerskou vysokohorskou silnici a odsud přes okrajovou část Itálie šmahem do Chorvatska. Po snídani a zabalení bagáže vyrážíme k mýtný bráně pod Grossglocknerem, kam dorážíme kolem 10 hodiny, což už je přece jen trochu pozdní čas na osamocenou jízdu a silnici bez automobilů. Provoz už tedy na silnici nějaký je, ale naštěstí to není žádná hrůza, což je zřejmě způsobený i tím, že je pondělí. Nu což, fotoaparát do pohotovostní polohy a vzhůru do oblak...

Budu-li mluvit za sebe, tak jsem byl z tý nádhery kolem naprosto unešený. Nejen ze skalních masivů tyčících se až k obloze a z malých "vodopádů" tekoucích z nebeský výšky, ale i ze sytě zelených luk nebo z chladivýho voňavýho vzduchu. Částečně jsem byl nadšený i tím, že se Rudovo dramatická předpověď počasí nenaplnila a jeli jsme nahoru v naprosto snovým podnebí. Jasno, sem tam obláček jako z cukrový vaty, sluníčko svítilo, ptáci zpívali....co Vám budu povídat, hlavu bych si vykroutil, jak jsem se snažil zachytit každý detail tý nádherný krajiny a dechberoucích panoramat, který se před člověkem otevíraly. Kdo je horským panicem jako já a nikdy na Grossglockneru (ani jiných podobných místech) nebyl a říká mu něco slovo "příroda", tak vřele doporučuju se na podobný místa, alespoň jednou v životě, podívat. A kdo nad nádherou, kterou nám vykouzlila naše planeta Země, ohrnuje nos, tak ten ať se - pro dobro lidstva - nechá vystřelit do vesmíru a nezamořuje nám tady vzduch :-)

 

Na vyhlídce Franze Josefa jsme si dali oběd a musím říct, že jsem si opět pochutnal, podobně jako v Taxenbachu. Dokonce se nám poštěstilo a podívali jsme se zblízka na sviště. Upřímně, netušil jsem, že jsou to tak velký a roztomilý tvorové, doslova k "sežrání". Poté jsme pokračovali dál s předtuchou dalších krásných výhledů i pěknýho asfaltu a právě při sjezdu odsud se mi přihodilo to, co je strašákem asi každýho moto nadšence, bez ohledu na to, zda jezdí jen kolem komína nebo cestuje po světě. Sjížděli jsme ve svižnějším, ale ne přehnaně rychlým tempu, před námi 180° zatáčka, už, už z ní vyjíždím a.....a v půl vteřině se válím na silnici a Pan Mopadži "bruslí" po pravým boku do protějšího pangejtu. Naštěstí v tu chvíli jako zázrakem nikdo nejel v protisměru, takže jsem vyskočil na nohy a běžel vypnout motor "chcípákem". I přes bolavou pravou nohu a ruku jsem co nejrychleji zvednul stroj (ještě, že váží jen cca.180 kg) a odtlačil ho na správnou stranu silnice...

Rychlá prohlídka odhalila, že je pravý blinkr rozbitý, přední část karoserie, zrcátko, kufr a stupačka spolujezdce slušně odřená, ale nebylo to tak katastrofální, aby se nemohlo jet dál. Několik tisíc korun to během zimy spraví, říkal jsem si....no, nakonec těch tisíců bylo asi jedenáct, ale to už je jiný příběh. Já si odnesl mírně prodřenou bundu na loktu, krapet krvavý koleno a pěkný "móňo" na stehně, který za pár dnů hrálo všema barvama duhy. Musím říct, že jsem měl štěstí v neštěstí a jsem rád, že to dopadlo jen takhle snesitelně. Při představě, že by můj stroj někoho srazil a zranil nebo že by byla zatáčka obráceně a já bych Pana Mopadžiho "lovil" až někde v údolí, uf, raději ani nemyslet. Za 3-4 minuty po pádu jsme už opět startovali stroje a pokračovali dál, jenom já s mírně pošramocenou náladou. Do dneška stále netuším, co se tam v zatáčce stalo (něco na silnici, jezdecká chyba, pech..?), i když jsem si tu situaci v hlavě stokrát přehrával. Ovšem jak se říká "Dokud nejde o život, tak vlastně nejde o nic", což je pravda pravdoucí a tak už to nijak zvlášť neřeším. Ale co naplat, určitá pachuť zklamání mi v ústech zůstala až do návratu domů...

Inu, popojedeme. Od alpských vrcholků jsme pelášili do nížiny k italským hranicím a po jejich překročení začala skutečná "dopravní divočina", na kterou jsem upřímně nebyl připravený. Ve městech, kterými jsme projeli, např. Udine a Terst je to neskutečná šílenost (z pohledu řidiče dodržujícího silniční předpisy), kde místní jezdci na motocyklech a skútrech jsou vážně střelci. Chlapi se rozhodli "splynout s davem" a rozhodli se jet ve stopách místních střelců. To jsem v zásadě odmítl, nejel sem si přece do zahraničí pro pokutu nebo nehodu (ehm) a tak netrvalo dlouho a stalo se to, co bylo nevyhnutelný. Skupina se roztrhla a tak jsme se poprvý hledali. Naštěstí jsme první "roztržení" a následný "spojení" zvládli celkem v klidu a rychle, i když musel mít člověk oči doslova na šťopkách. Taky jsem konečně viděl na obzoru moře a těšil se až budeme v Chorvatsku a uvidím toho mnohem víc. Hlavně si přeju vidět moře, kde není záplava lodí a trajektů znečišťujících vodu podobným způsobem, jakým například továrny a chemický závody zamořují vzduch kolem nás. Následovala přestávka v místním přístavu a poté jsme v pozdním odpolední vyrazili dál k hranicím s Chorvatskem, doufajíce, že do tmy dorazíme do Umagu :-)

 

No, dorazili bychom kdyby....kdyby chlapi tak radostně nenaskočili na stroje a nevypálili z přístavu pryč, bez ohledu na to, že někteří z nás se teprve oblékali :-) Roztržení, část druhá, to už bylo bohužel horší, dohledali jsme se totiž jen tři členové, čtvrtý člen (Rudo) zmizel ve víru italskýho města. Nedařilo se mu dovolat, nedařilo se ho dohledat a tak jsme po vymotání se z města nasměrovali naše sršně k vysněným chorvatským hranicím, kde jsme si říkali "třeba se tam sejdeme, případně budeme mít nějaký pevný orientační bod". Padla tma, my dorazili na nějaký hraniční přechod a Ruda nikde, safra. Hmm, je možný, že nás vyhlíží na jiným přechodu, honilo se nejen mě hlavou. Nálada začala trochu pokulhávat, jelikož ježdění za tmy jsme se chtěli vyhnout, každý z nějakých svých důvodů. Nakonec jsme po překročení hranice zkusili poslední telefonát, předtím, než se někde uložíme ke spánku a dovolali jsme se ! Aleluja, Ruda je živ a zdráv....sedí před kasínem v Umagu a srká Piňa Coládu :-)

Sedáme tedy opět na stroje a někdy kolem 11 hodiny večerní dojíždíme na kolonádu v Umagu. Jdeme se projít, něco sníst a popít, no a po půlnoci, když se nábřeží vyprázdnilo, jsme začali hledat místo, kde složíme hlavy. Poblíž místa, kde kotvily naše oplastovaný koráby, se nacházel uzavřený hotel Kristal a po menší prohlídce jsem navrhnul, že bychom to mohli zalomit za malou zídkou, krytou stěnou z keřů. Bylo to skutečně přespání "na divoko", který si asi příště všichni odpustíme, ovšem únava byla silnější....a přitom byl nedaleko nízký plot a za ním pěkná hotelová zahrada....měli jsme to risknout, vždyť byl ten hotel přece uzavřený. No nic, natáhnout celtu na zem, zamaskovat plachtou můj oranžový, do tmy zářící stroj a hurá spát. Dobrou noc milé děti...

3.DEN

Probuzení do chladnějšího rána. I když probuzení je docela silný výraz pro téměř probdělou noc. Ale odměnou mi byla skutečnost, že už jsme zdárně dorazili k moři a dnes si snad v cílový destinaci smočím nohy. Ovšem nebudu předbíhat událostem. Bylo asi půl 5 ráno, když jsem se "probral" a vysoukal se ze spacáku. Zároveň se mnou se "probudil" i Matěj, vytlačil svůj stroj na kolonádu a beze slova odfrčel tmou neznámo kam. Chvilku jsem se za ním díval a říkal si "zabalil to a valí domů nebo se jede někam vyspat"? Jak se po svítání ukázalo, platila možnost druhá, tak alespoň, že tak. Když už jsem byl na nohách, tak jsem si vyfotil do tmy ponořený přístaviště a zaposlouchal jsem se. Do šplouchání vody o přístavní molo, do občasnýho výkřiku racka, pozoroval jsem pár rybářských loděk tiše plujících na obzoru a cítil jsem se skvěle. Jo, moc se mi ten vlahý vzduch a celková atmosféra u moře líbila. No nic, romantika stranou. Po dostatečným nabažení se tou pohodou a klidem kolem, jsem začal potichu balit svoje "fidlátka" a čekal jsem až se probere i zbytek posádky...

Netrvalo dlouho a vstává Jarda a jako poslední se z pod spacáku vyhrabošil náš Rudo od Bratislavy. Po sbalení našeho tábořiště a řešení, kdy a kam dále, došlo sice k menší, ale o to nepříjemnější neshodě a výměně názorů, kdy Jarda chtěl vyrazit za Matějem, který se ozval z nedalekýho kempu, kde se zkulturnil a zdřímnul si. Rudo byl naopak pro variantu, že počkáme na Matěje na místě, dojdeme si zatím na snídani a potom se všichni společně vydáme ke Krku. V tu chvíli jsem si připadal jako mezi mlýnskýma kamenama a než jsem se rozhodl pro jakou variantu zvednout ruku, tak vzal Jarda za "heft" a odjel za Matějem do kempu. Tím to bylo vyřešeno - s Rudou jsme netušili, kde se kemp nachází, takže jsme si zajeli na snídani do nedalekýho Konzumu a po telefonu se dohodli s chlapama, kde se za hodinku sejdeme. Všichni jsme během tý doby upustili páru a po setkání u místní čerpací stanice jsme opět s úsměvy od ucha k uchu vyrazili na cestu. Naštěstí to byl první a poslední "konflikt" za celou dovolenou a člověk si díky tomu potvrdil, že jízda ve více lidech je skutečně o vzájemný debatě, o kompromisech a o zachování si chladný hlavy :-)

Cesta na ostrov Krk byla pohodová a jediný, co mi trochu vadilo bylo horko, který v tu dobu už nad Chorvatskem panovalo. Dorazili jsme do města Krk a v nějakým infocentru na kopci jsme se pokusili zjistit informace o ubytování. Toho se ujal Matěj v doprovodu s Rudou a za chvilku už místní, štíhlá, pěkně stavěná a opálená slečna sedala na skútr a "odpálila" to neznámo kam. No, jako správní samečci jsme jí poslušně následovali a zastavili se u rodinnýho domu, kde jsme získali dva pokoje, každý se dvěma lůžky. Dům byl odhadem vzdálený 200 metrů od moře a 350 metrů od centra města, vládla tady poklidná atmosféra, verandu zakrývala vinná réva i hromada (nezralých) kiwi, stroje jsme si mohli zaparkovat na dvorku a to vše za cenu asi 25 evro na noc....co víc si v sezóně přát. Vybalili jsme si, trochu se vyletnili a na zbytek dne hurá k vodě. Poznatek č.1 - ano, moře je skutečně slaný, i když jsem si v první chvíli v duchu říkal jestli tudy předemnou někdo neplaval, ehm. Poznatek č.2 - nejsem asi moc otužilej, jelikož moře bylo na mě tak studený, až jsem dostal strach, že jsem mýho nejlepšího kamaráda ztratil už navždy :-)

 

4.DEN

Původní plán byl vyrazit čtvrtý den na otočku na slavnou Makarskou riviéru, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat na Krku ještě jeden den a noc. Přece jen, honit se za každou cenu takovou dálku, to by nebyl nejlepší nápad, minimálně ne pro jezdce, který tam přímo nic nečeká. Takže jediný, kdo se na Makarskou vydal byl Rudo, který tam měl rodinku, takže je jel pozdravit, užít si s nimi pár příjemných chvil a strávit u nich noc. My tři, Jarda, Matěj a já jsme sedli na stroje a vydali se na obhlídku Vrbniku a Bašky. Došlo jak na koupání, tak i na ochutnávku místních jídel a jinak jsme si na celý den naordinovali klid a relax dle chuti. Jsme přece na dovolený, ne na závodech, takže pohoda, klídek a leháro jsou vítaný činnosti :-)

 

5.DEN

Dnešní ráno se balíme, chystáme se opustit pohostinnost Krku a vyrazit směrem k Plitvickým jezerům. Během snídaně se od Matěje dozvídáme, že musí jet domů ku Praze, jelikož rodinný povinnosti a tak zůstáváme již jen dva, Jarda od Tábora a moje maličkost. Popřáli jsme si s Matějem šťastnou cestu (dojel domů asi na jeden zátah) a namířili jsme si to s Jardou na jih, po mořským pobřeží, abychom si ten pohled na moře ještě chvíli vychutnali. Někde u Sveti Juraj odbočujeme vlevo a šplháme po opuštěných silnicích do kopců. Jede se parádně a s úsměvem na rtech, ovšem jen do doby než zjistím, že batoh s veškerou výbavou (peněženka, pas..) nemám na svých zádech. Doprd*le !!! Otáčím stroj a ženu to hlava nehlava z kopců dolů, kde jsme asi o 6-7 kilometrů níže zastavili a dali si "rozlučkovou" fotku s mořem na obzoru. Mojí sportovní jízdu mohla předčasně ukončit hromada kamínků v jedný zatáčce na okraji malý osady, ale ustál jsem to a s vadnoucíma brzama jsem dojel na místo našeho nedávnýho stání. Je tady, nikdo ho nevzal !!! Batoh si sedí na trávníku, vrhá na mě vyčítavý pohledy a ze mě padá kámen velikosti parní lokomotivy...

Dohnal jsem Jardu, který na mě v kopcích čekal (měl za to, že se zase někde kochám) a jelo se dál. Zastavili jsme se na oběd, který vyjímečně za moc nestál a pokračovali dál s pohledem upřeným k Plitvičkám. Asi 50 kilometrů od cíle jsme na konci jedný obce narazili na cedulku "Free camp", což bylo něco, s čím jsem se setkal poprvý v životě. Přibrzdíme, odbočíme a po několika metrech jsme na posekaným, udržovaným pozemku, kolem začínají lesy, spousta místa pro postavení stanů, funkční toaleta, umyvadlo s tekoucí vodou a budka se schránkou, kam je možný majiteli vhodit připomínky, pozdravy, případně i nějaký to euro a kuny jako poděkování. Opravdu pěkný a netušil jsem že něco takovýho existuje. Bylo kolem 5 hodiny odpoledne a tak jsme si řekli, proč ne, zůstáváme a ráno hurá dál. Byli jsme tady jediný blázni, teda pokud nepočítám místní hlídače a mlsouny, fenku a jejího věčně natěšenýho chlapáka. Do setmění se tady zastavilo asi dalších 5 automobilů a jejich početný posádky svižně stavěly stany. Řada především mladších návštěvníků by si ráda povídala, ale s mojí chabou angličtinou jsem jim musel dát "sbohem" a šel jsem ležet. Ach jo, jak rád bych si s tolika lidma na cestách poklábosil, dozvěděl se o jejich zájmech a o životech víc, ovšem jazyková bariéra je pro mě opravdu nepřekonatelnou. Škoda...

6.DEN

Noc byla chladnější a až na nákladní vlaky, který v dálce několikrát během noci funěly do kopců, byla celkem klidná. Ráno po svítání jsme už byli zase na cestě a ozval se i Rudo, který vyrážel z Makarský naším směrem. Kolem 8 hodiny dojíždíme ke kempu Borje v Korenici, kde se ubytujeme, zkulturníme a před 10 hodinou konečně parkujeme na jednom z plitvických parkovišť, který je pro moto zdarma. Vítají nás davy lidí a pěkně dlouhý "lidský had" před kasama, který je tak na hodinu a půl čekání. Je nám jasný, že přijet takhle "pozdě", navíc o víkendu, byla trošku chyba, ale co už, je to poučení pro příště nebo upozornění pro ostatní budoucí návštěvníky. Kde se vzal, tu se vzal, mává na nás Rudo a tak se dáváme do řeči. Zjišťujeme, že je tady ještě jedna brána, tak vyrážíme tam a jdeme na prohlídku přírodních krás. Ovšem davy turistů dost znepříjemňují celkový zážitek, takže to po sotva 3 kilometrech "balíme", loučíme se s Rudou, který míří domů do Bratislavy a s Jardou jedeme nazpět do kempu, kde jsme se před pár hodinama ubytovali. Cestou si ještě kupuju neskutečně dobrý buchty / koláče od místní pekařky a jejího manžela, kteří svý výrobky prodávají právě u příjezdu k jezerům. Jinak pokud jde o mě, tak si na prohlídku okouzlujících Plitvických jezer určitě ještě v budoucnu vyrazím, ale vezmu to přesně podle mých představ, tj. hodně brzy a projdu si celý okruh, který má snad 18 kilometrů. Těším se :-)

 

7.DEN

Předchozí večer jsme zalehli dost brzy, takže dnešní ráno vstáváme celkem odpočatí a po klasický ranní hygieně startujeme ve ztichlým kempu naše přibližovadla a loučíme se pomalu s Chorvatskem. Cestou ještě přibrzdíme u Plitviček, kde vyhlížím pekaře s pekařkou a kupuju si na cestu asi 20 jejich čerstvých a poctivých koláčů. Dostanu snad 5 kousků navíc, zřejmě z radosti, že mi tak chutná a už míříme na hranice se Slovinskem a následně i s Rakouskem. Tady opět narážíme na úžasně se vinoucí cesty a ještě úžasnější výhledy do kraje. Jedeme pohodovým tempem, proběhne i prima závod s místním vlakem, který se žene mezi skalama a snad 10x nám na přejezdech zkříží cestu. Připadám si zase jako malej kluk. Je to úsměvný zážitek i příjemný zpestření cesty a krapet lituju, že ještě nemám "akční" kameru na přilbu, jelikož by tahle jízda stála za zdokumentování. V podvečer dojíždíme do skutečně pěknýho a udržovanýho autokempu Murinsel v Knittelfeldu. Hezká, příjemná, usměvavá a mladě vypadající majitelka sedla na kolo a doprovodila nás na místo, kde dnes uložíme naše věrný stroje i svý příjemně znavený těla. Naproti nám se na stejnou noc ubytovala skupinka cyklistů z Čech, kteří mířili na kolech tam, odkud my se vraceli, do Chorvatska. Prostě nadšenci, co na to říct...

8.DEN

A máme tady závěrečný den naší první moto dovolený a zároveň je tady i posledních pár vět mýho vzpomínkopisu, třikrát hurá. Vyrážíme jako už klasicky po svítání, máváme na rozloučenou našim cyklo nadšencům ze sousedství a pelášíme s větrem o závod k hranicím naší vlasti. Cesta utíká, počasí nám opět přeje, tak jako celý týden a na tachometru spokojeně naskakují ujetý kilometry. Ale jednou se to počasí musí změnit, takže aby nám to nebylo líto, tak jsme si ve zbývajícím úseku cesty (45 km před domovem) užili asi tři bezvadný bouřky i s krupobitím...

No, a to byl lehce zvlhlý konec mojí první dovolený u moře, na který jsem poznal pár správných chlapů ve středních letech a kterou jsem si s mým oblíbeným strojem z produkce italský společnosti Malaguti opravdu užil, nepočítám-li alpskou nehodu. Uvidím jestli si i letošní rok (2018) k Jadranu vyjedu nebo se budu šetřit na rok příští, kdy plánuju objet celou Itálii a navštívit pár zajímavých míst, ideálně mimo sezónu. Cesta povede po pobřeží a bude dlouhá zhruba nějakých 5 tisíc kilometrů - takže pohodička. Přidá se někdo? :-)