Vzpomínka na zimu 2018 - tip na lyžování a zajímavost pro skútříkáře

Rozjeli jsme se směrem na vesničku Penia poblíž italského Canazei. Zkušení a světa znalí lyžaři už jistě vědí, že píši o lyžování na Sella Rondě. Ano, to je ten tip. Tato lyžařská atrakce spojuje stovkami kilometrů sjezdovek čtyři horská střediska. Jsou to Val di Fassa E Carezza na jihozápadě, v tomto údolí jsme bydleli. Dále středisko Arabba na jihovýchodě, Alta Badia na severovýchodě a okruh uzavírá Val Gardena na severozápadě a všude se jezdí na jediný skipas nesoucí jméno „DolomitiSuperSki“. Na lyžování v tomto místě se mi líbí, že to může být celodenní výlet, prostě cestování na lyžích a ne jen hoblování několika opakujících se sjezdovek. Celý okruh Sella Ronda se dá jet buď po směru hodinových ručiček (oranžové značení) nebo proti (značeno zeleně). Objíždí se skalní masiv Gruppo del Sella s nejvyšší horou Piz Boè (německy Boespitze) vysokou 3152 metrů. Výhledy jsou úžasné a neustále se mění.

Ze Sella Rondy je také na lyžích dostupný masiv Marmolada s nejvyšším vrcholem Dolomit – Punta Peniou. Ta má 3343 metrů a lanovka s dvojím přestupem nevede přímo na ni, ale na vedlejší, trochu nižší horu Punta Rocca. Na Marmoladu je skvělý výhled, stejně jako na celé panorama Dolomit. Všichni jsme se kochali, až na kamaráda, který trpí fobií z výšek. S lanovkami se nějak srovnal, ale vyhlídková plošina na samém vrcholku hory mu dobře nedělala a tak se k zábradlí zrovna nadšeně nehrnul. Ale dal to s námi a také ocenil výhled, výšku a jedinečnost místa. Marmolada je od Penii vzdušnou čarou kousek, ale musí se jet kousek zelené Sella Rondy, pak z ní u Arabby odbočit a přesunout se dál několika lanovkami za sedlo Passo Padon. Tam se cestou zpět nedá vyhnout pěkně strmé černé sjezdovce, na které si mne syn vychutnal, lyžuje totiž už dávno lépe než já. Fláknul jsem tam sebou obličejem přímo na hubu, naštěstí do měkkého prašánku na kraji sjezdovky. Zajel jsem tam při vyhýbání se někomu, kdo lyžoval ještě hůř než já a byla to pecka, až mi Pikao vypadlo z batůžku. No, aspoň jsem vyhrál tatranku, to je cena v soutěži o první držkopád dne, kterou na lyžích pravidelně vyhlašujeme. Sranda musí být, a jak se říká, zážitky nemusí být pozitivní, stačí, že jsou silné. Výlet na Marmoladu byl nakonec také celodenní, s tím, že jsme si sjezdovky, které se nám nejvíc líbily, sjeli víckrát. A samozřejmě jsme se také zastavili na tekuté občerstvení. To nejen v Marmoladový den spočívalo většinou v horké čokoládě se šlehačkou pro děti, v Bombadinu nebo Calimeru pro většinu výpravy a kafi pro dočasné abstinenty obávající se vzniku pojistné události pod vlivem alkoholu. Naštěstí se na výpravě abstinujícím ani lehce zbombardinovaným nic zlého nepřihodilo a to je důležité.

1 - Gruppo del Sella - skalní skupina s horou Piz Boè  (3152m). Kolem ní vedou sjezdovky a lanovky Sella Rondy.

2 - Pohled z Punta Rocca na masiv Marmolady a panorama italských Dolomit.

Sella Rondu jsme za týden jeli dvakrát, pokaždé v zeleném směru, který nám připadá lepší. Pro nás lepší znamená mírnější, ale třeba to výkonnější lyžaři vidí jinak a volili by strmější oranžový směr. Nám se hlavně nechtělo na sjezdovku Porta Vescovo při odpoledním návratu, když už bývá rozježděná a boulovatá. A není v oranžovém směru zdaleka jediná, která nás odrazovala. Proto za nás raději zelený směr dvakrát, ale každý svého štěstí strůjcem. Oranžový směr jsme jeli jen kousek, při návratu z Marmolady. Nebyl to zrovna oddechový zážitek a tak jsme se těšili domů, do Penii, do pensionu… do Prahy, do Podolí, do lékárny… (ne, to už je citace z Dobytí severního pólu, ale nějak tak jsme se cítili a nejednou jsme si na citáty české polární výpravy vzpomněli). Těšili jsme se na návrat i na večeři, na kterou jsme v Marmoladový den naplánovali nejvhodnější jídlo pro tuto příležitost - palačinky s marmeládou. A že jich po tom celodenním výkonu padlo… Zbylé dny jsme lyžování pojali odpočinkově, vybírali jsme si osluněné svahy u lanovek s vyhřívanými sedačkami a v dosahu příjemného venkovního posezení, protože bylo slunečno. Po celé Sella Rondě je pěkných občerstvoven dost až dost, není snad místo, ze kterého by nějaká nebyla na dohled. Se sezením uvnitř i venku, malé bary i velké restaurace, zděné i dřevěné, s hudbou i bez, nad kopcem, pod kopcem, s obsluhou i „self service“. Na svazích jsme také vyzkoušeli různé nejen dětské atrakce. U průjezdu ledovou jeskyní do Pekla k čertům jsem čekal červené pekelné plameny, sirný smrad a horko k nevydržení, ale sálal tam chlad a sníh s ledem se barvily domodra. Peklo už asi opravdu zamrzlo. Jezdili jsme také skrz tunel v šestimetrovém sněhulákovi, po všelijakých zvlněných a zakroucených dráhách se skokánky, zkoušeli jsme slalom i další místní vychytávky. Myslím, že i děti tuhle lokalitu mohou doporučit. Ale chtěl jsem psát o cestě a o těch dvou překvapeních, z toho jedno pro milovníky jedné stopy. Tak konec neplacené reklamy a zpět na začátek.

3 - Sněhulák – jedna z atrakcí pro děti.

4 - „Al Diavolo – Zum Teufel“ – průjezd pekelnou jeskyní. Možná by se čertům hříšníci lépe napichovali vidlemi na seno. Tyhle jsou dobré tak na přikládání uhlí pod kotel.

Chtěli jsme vyjet ráno v šest, ale je z toho zase půl sedmá, takže po pár kilometrech začíná svítat. V Sadské míjíme do dálky zářící policejní vůz odstavený kolmo k silnici, bez známek života kolem něj. Smysl jsem nepochopil, ale aspoň ještě jednou kontroluji, že jsme si doma nezapomněli doklady, peníze a snad ani nic dalšího důležitého. Sice mám vypracovaný docela obsáhlý seznam věcí, které je dobré mít na nejrůznější příležitosti s sebou, ale přinejmenším nějakou drobnost zapomínám naprosto pravidelně a jsem celý nesvůj, dokud nevím, co to je. Vnitřního klidu dosáhnu teprve, když to zjistím a srovnám se s tím. Ale vypadá to, že máme všechno a tak začínáme polykat kilometry. Jsme pěkně naložení, motor přede a rakev plná lyží si pohvizduje na střeše. Ještě trochu dospávám, řídí přítelkyně.

Zastavujeme někde za Plzní u Mekáče, že si dáme svačinooběd a střídáme se v řízení. Děti tyto fastfoody milují, já je zas docela nemusím, čímž náš vztah k nim vracím zpět do průměru. Udivuje mne naprosto neintuitivní objednávkový systém s velikou dotykovou obrazovkou opatlanou od stovek lidí. V porovnání s nákupem u pultu je strašně pomalý, ale nakonec se daří objednat, dokonce i uplatnit slevové kupony, které nám někdo usilovně hází do schránek, jen se nepovedlo automatizovaně zaplatit. Já si nedávám nic, jím jen rohlík se zapečenou slaninou, který mi zbyl od včerejška a vzal jsem si ho s sebou. Děti kroutí hlavou nad tím, že někdo může pohrdnout mekdonaldovskými pochoutkami. Abych byl taky stylový a in, pojmenovávám si ho MekŠpek a zakusuji se do něj. Děti kroutí hlavami ještě víc a smějí se a přítelkyně taky. Tak jsem rád, že jsem přispěl k dobré náladě, která je na dlouhé cesty potřeba. Jedeme dál, přes Rozvadov na Německo, kde nastává první navigační chyba. Míjíme odbočku na Regensburg a pokračujeme na Norimberk. Nic se neděje, sjíždíme dalším sjezdem a najíždíme na správnou dálnici, zajížďka i zdržení jsou minimální.

Plánujeme jet přes GPK, čili Garmisch-Partenkirchen, u kterého německá dálnice končí, a pak chceme pokračovat přes Rakousko mimo ni. Není to daleko, přejíždí se jen ten západní tyrolský cancourek a ušetří se jak za rakouskou dálniční známku, tak za mýto na Brenneru v obou směrech. A taky tam máme ty dva body zájmu, na které se těším. Nechce se nám jet po dlouhém obchvatu a tak projíždíme Mnichov centrem. Mám skvělou navigátorku, provoz je v sobotním odpoledni slabý, jede se skvěle.  V GPK se konají nějaké závody, lidí jak o pouti, ale silnice jsou i zde průjezdné bez kolon, paráda. Německo ubíhá rychle. Míjíme policejní auto a už se těším na Itálii, tam je to jiná liga. Řidiči musí vzít v potaz, že tam na ně číhá Polizia stradale, Polizia municipale a určitě i nějaká Polizia „normale“. A také Carabinieri, málem jsem na ně zapomněl.

5 - Tohle nemůže motorista přehlédnout!

6 - Poutač u hlavní silnice.

Za chvíli jsme v Mittenwaldu, posledním německém městečku před Rakouskem. Je po třetí hodině odpoledne, slunce svítí a to je potřeba, protože tady se bude fotit. Nejde přehlédnout poutače na zvláštní provozovnu, která se zabývá mimo jiné nákupem a prodejem všeho možného na dvou, třech i čtyřech kolech. Nemám jasno, jak ji klasifikovat. Není to běžný bazar, stroje jim tam stojí roky. Vrakoviště to taky není, i když se mu to v některých případech trochu blíží. Asi je to taková divná prodejní sbírka všeho možného, skoro jako neuspořádané muzeum. Skrz výlohu je vidět i nějaké nářadí a náznak dílny, možná se tu dělají i renovace. Ale nejvíc to na mne působí jako vetešnictví, jenže to mi zní hanlivě a to si majitel za spoustu práce a nadšení nezaslouží.

7 - Asi se nevešel dovnitř, tak parkuje a rezaví ve sněhu před výlohou.

8 - Tuto Yamahu si pamatuji, stála tam již předloni.

Pamatuji si, že silniční Yamahu s rozpadajícím se sedlem a prasklým plexi jsem viděl zapadlou ve sněhu na stejném místě už před dvěma roky, jsem si jistý na sto procent. Jen už byla tma a nešlo pořádně fotit. A pár dalších strojů jsem taky poznal a nemyslím tím to, co je přidělané na fasádě nebo na sloupu jako poutač. Přibyl tam náklaďáček - tříkolka Piagio, ten tam minule nebyl, jestli si správně vzpomínám. Syn viděl skrz výlohu Jawu Speedway, speciál na ledovou plochou dráhu. Husté mu připadaly ty třícentimetrové hřeby v pneumatikách, netušil, že je to na led. Já ji viděl jako dítě někdy koncem sedmdesátých let, když mne táta brával ze školy a jezdili jsme spolu na mezinárodní strojírenský veletrh do Brna. Tam ji vystavovali jako špičkový výrobek československého strojírenství a úspěšně se vyvážela. Dokonce jsem na ni tenkrát u stánku vyžebral nějaké prospekty, ty jsme si pak s kamarády měnili ve škole. Prostě byla jiná zábava než dnes, občas si na to vzpomenu.

Mittenwald je už docela vysoko, leží zde nějakých třicet centimetrů sněhu a trochu si nabírám do bot, když si prošlapávám cestu kolem výloh, abych aspoň přes ně nahlédl dovnitř. Je vidět nepřebernou směs všeho možného, převážně jednostopého. Jak vysloveně historické stroje, tak postarší skútry, motorky silniční i terénní, prostě na co si kdo vzpomene. V sobotu odpoledne je pochopitelně zavřeno, ale i tak zastávka stojí za to. Jestli tudy ještě někdy pojedu, určitě si pauzu udělám a zase kouknu na nějakou tu zajímavost. Místa na parkování je u té zvláštní provozovny dost a hned na protější straně ulice je obchůdek se suvenýry. Jeho poutač říká, že zde prodávají mimo jiné Spirituosen, Speck und Liköre, to také není úplně nezajímavé. Německy umím hůř než mizerně, ale tohle každý chlap přeloží snadno ;-).

9 - Náklaďáček – tříkolka je značky Piaggio.

10 - Veterán Alfa Romeo na piedestalu rezaví a obrůstá mechem.

11 - Tenhle skútřík vypadá docela pěkně a použitelně.

12 - Kuriozita na fasádě se nedá přehlédnout.

13 - Uvnitř je k vidění všechno možné. Bohužel jsem nedokázal eliminovat odlesky ve výloze, na kompakt nemám polarizační filtr.

14 - Pohled do „oddělení skútrů“, také s odlesky :-(.

15 - Vespa i se stylizovaným jezdcem. Zde se ve výloze odráží zasněžená pláň i se silnicí a dopravní značkou. Neměl jsem asistenty na zastínění :-(

Protahujeme se, jíme další svačinu a pokračujeme v cestě. Sjíždíme dolů do Rakouska, směr Zirl a Innsbruck a potkáváme prvního skútříkáře. Chlap nabalený jako pumpa to na nějaké černé stopětadváce hrne proti nám do kopce. Že bychom byli už tolik na jihu, že se tu jezdí celoročně? Málem nechtíc najíždíme na dálnici na Brenner. Z nájezdu jde naštěstí  ještě odbočit a pokračujeme podle řeky Inn a innsbruckého letiště. To je náš druhý bod zájmu. Máme štěstí, vidíme hodně zblízka přistávat i startovat velké letadlo. Údolí Innu je úzké a silnice vede kousek od runwaye. Stahuji okénko a slyšíme motory na 100 % tahu, je to rachot. K letectví mám pozitivní vztah a kluci tuto zajímavost také oceňují. Innsbruck za chvíli přejíždíme, jen se stavujeme u pumpy a doplňujeme něco přes 35 litrů benzínu, zase po hrdlo a střídáme se v řízení. V horách je dobré mít s sebou sněhové řetězy, plnou nádrž a nějakou deku nebo spacák. Jo, a lopatku, tak už vím, co jsem zapomněl. Hned se jede líp, v lavině snad neskončíme. Město končí, vidíme ještě jednu paní na skútru, jinak jsou všechny zaplachtované na chodnících. Ty skútry myslím, zaplachtované paní jsem žádné neviděl. Stoupáme křivolakou silnicí k brennerskému průsmyku. Na jednom kruháči dělám druhou navigační chybu, odchylujeme se z trasy a zajíždíme do malebné horské vesničky. V protisměru zde chytá policie za rychlost, ale s tím nemáme problém, padesátku v obci dodržujeme. Otáčíme se a stejnou cestou se vracíme. Místní nás problikávají, ať si dáváme bacha na rychlost. Funguje to stejně jako u nás, místní obyvatelé jsou přátelští.

Na Brenner jsem se těšil. Je to odvěká trasa mezi jihem a centrální Evropou, používali ji už staří Římané a nemůže se jmenovat jinak než Via Romana. Tudy také přichází připrchlíci během současné migrační krize a rakouská armáda tam podle zpráv v médiích rozmístila své jednotky k zajištění ostrahy státní hranice. Těším se, že uvidíme nějakou vojenskou techniku a třeba i nějakou scénku podobnou té, když pan Konvička na Staroměstském náměstí předváděl příjezd islamistů i s velbloudem. Velbloud žádný, jiná vojenská technika také ne, ani hordy migrantů. Všude je klid a pohoda. Jenom v diskontu Eurospin, kde jsme se zastavili na nákup potravin, nás u kasy obsluhuje pan Amir, na kterém je vidět, že rozený tyrolák asi nebude. Bravurně čtečkou odpípává náš nákup obnášející nějaké těstoviny, pesto, špek, Limoncello, mortadelu, karton sicilského Syrahu, sýry, pečivo a nějaké další drobnosti. Ceny jsou příjemné a u ledasčeho i nižší než u nás. A kvalita je vynikající, osobně hodnotím nejlépe ten Syrah, tyrolský špek a sýry. O tom bych vydržel žít celý ten týden, který nás čeká ;-).

Vyjíždíme na poslední etapu jízdy. Kousek za Eurospinem najíždíme na italskou dálnici s rychlostním limitem 110 km/h, pojídáme mortadelu a těšíme se na konec cesty. Úsek z Brenneru do Klausenu, kde dálnici opouštíme, stojí 4,1 € a to za tu zkratku stojí. Jedeme přes Vipiteno a Brixen, kde absolvoval za C. K. Rakouska Karel Havlíček Borovský za své vtipné protistátní básničky nedobrovolný ozdravný pobyt. Přečíst si zde Tyrolské elegie by bylo opravdu stylové. Otevírají se nám nádherné pohledy na řeky a vinice v údolích sevřených zasněženými kopci, na vojenské pevnosti a staré zříceniny. Tyrolsko je nádherná krajina a naprosto chápu, že o něj Rakousko s Itálií dlouho a těžce bojovalo. Je to tam dodnes takové dvojjazyčné. Obyvatelstvo mluví italsky, německy a stále se používá i jazyk Ladinština (ladinsky Ladin, italsky Ladino, německy Ladinisch). Jím se mluví v italských provinciích Bolzano, Trento a Belluno. Dvojjazyčné jsou často nápisy na obchodech, popisy zboží a také jména obcí.

V Klausenu (Chiusa) odbočujeme z dálnice na St. Ulrich (Ortisei), překonáváme průsmyk Passo Sella (2240 m) a sjíždíme ke Canazei. Ochlazuje se, silnice začíná klouzat. V Canazei vidíme policistu, který na přechodu mezi lanovkou a autobusovou zastávkou pomáhá chodcům překonávat hlavní silnici. Občas zastavuje provoz a má uniformu „Polizia locale“. Další! Tak tuto policii jsem zatím neznal. Canazei plynule přechází v Albu a ta stejně plynule v Peniu, údolí je skoro souvisle zastavěné. Jedeme do horní části obce – Penia Alta, toto označení mají i skibusy, které zastavují kousek od našeho nového týdenního bydliště. Jsme na místě, sláva. Jdeme se ubytovat a vynosit věci z auta. Zbytek výpravy přijíždí asi hodinu po nás, také bez problémů. Paráda, jdeme to zapít a naplánovat zítřek.

Druhý den bereme lyže a jedeme skibusem k dolní stanici megalanovky na Sella Rondu a na Ciampac. Kolega výškofobik ji pro zjednodušení označuje slovem dobytčák, což je vzhledem k tvaru a velikosti kabiny docela výstižné. Kupujeme skipasy a lyžujeme a lyžujeme, den co den. Kdo chce, může si znovu přečíst druhý, třetí a čtvrtý odstavec. Počasí je skvělé, první čtyři dny azuro, v noci lehce pod nulou, ve dne okolo nuly. Pátý den odpoledne se vrcholky hor halí do mraků, které nepřifoukal vítr, ale udělaly se během necelé hodiny zdánlivě z ničeho. Meteorolog by to zdůvodnil výměnou vzduchové hmoty, poklesem atmosférického tlaku, změnou vertikálního teplotního gradientu a určitě ještě něčím. My laici tomu říkáme, že se udělalo hnusně. Ochladilo se, přidal se vítr a začalo sněžit. Hory předvádí, co umí. Sněží dva dny skoro v kuse. Zprvu je prašánek příjemný, ale pak už je ho moc a začínám mít obavy, jak se pojede domů. Vidíme létat vrtulník s něčím v podvěsu. Z dálky není vidět, co přesně to je, ale je jasné, že na vytipovaná místa shazují nálože a odstřelují zárodky lavin, jistě ne pro nic za nic. Jsou to pořádné rány a dlouhá ozvěna od skalních štítů připomíná svým zvukem bouřku. V pátek v jednu hodinu přestává sněžit, mraky se jako na povel protrhávají a vykukuje slunce. Hezky se udělalo stejně rychle, jako se předtím počasí pokazilo. Ale sněžit ještě má a kdo ví, jaká ta cesta domů bude…

Den odjezdu je tady. Vstáváme a balíme. Ještě jdu podpořit paní Italku z místního obchůdku nákupem housek s mortadelou na svačinu po cestě. Kupuji také lahev Bombardina, kdybychom po návratu pořádali nějaký vzpomínkový „italský večer“. Máme ještě jeden úkol – odvézt syna do pensionu kdesi pod Marmoladou. Bude pokračovat dalším týdnem pobytu, ale s jinou partou. Takže se nevracíme, ale pokračujeme ještě o kus dál. Od noci zase sněží a silnice klouže. Sice je prohrnutá, jenže sníh se nepřestává sypat. Zatím to jde bez řetězů, ale v protisměru vidíme několik řidičů, kteří si je právě nasazují. Dosahujeme dílčího cíle. Česky mluvící delegátka nám po telefonu říká, že mám syna dovézt k apartmánu Regina a domluvit se se šéfem. Je časné dopoledne, z té druhé party tam zatím nikdo není a není jisté, kdy kvůli sněžení dorazí. Nemůžeme se dozvonit a tak zastavuji pána odklízejícího Bobcatem sníh z parkoviště. Taky mne odkazuje na šéfa, že máme zabouchat. Boucháme jak hluchý do vrat a po chvíli nám otvírá pokojská. Starší paní, typická Italka, říkám si. Zkouším se domluvit svou ne moc dobrou angličtinou, ale ještě nedopovím větu a už slyším, že anglicky nemluví, ale rozumí trochu česky. A já rozumím jí, ale čeština to není. „Vy jste Chorvatka“, říkám. „Ne, Srbka, ale to je podobné“, říká ona. Tak si v Itálii Čech popovídal se Srbkou chorvatsky, to je ta globalizace. Paní byla hodná, dohodli jsme se, že syna s bagáží nechá ve společenské místnosti a rozloučili jsme se. Bylo to divné, takhle ho nechat samotného v cizině. Za komunistů na to byl paragraf s pořádnou trestní sazbou – zavlečení dítěte do ciziny. Úplně si to představuju, jak rodiče násilím vlekli vzpouzející se dítě a to křičelo: „Ne, maminko, ne, já do toho západního Německa nechci, pročpak mně tam vlečeš. Jděte si tam s tatínkem sami a mně nechte tady, v tom našem krásném socialistickém ráji…“

16 - Silnici poblíž Lago di Fedaia kryje několik galerií. Letos bylo víc sněhu, tyhle holé kopce jsou ze zimy 2015/2016.

17 - Hráz přehrady, foceno také předloni. Výška 57 m, délka 622 m, hydroelektrárna má výkon 20 MW.

Vyjíždíme teď už opravdu domů, směrem na Peniu a Canazei a první prudší kopec nám ukazuje, že bez řetězů to nepůjde ani na druhý pokus s větším rozjezdem. Tak je nazouvám, popojíždím, rovnám, utahuji… Zdržení skoro půl hodiny, ale jedeme. Na dvojku šplháme do kopce, pořád chumelí, stěrače stírají a vidět je špatně. Ještě nejsme ani u jezera, vlastně přehrady Lago di Fedaia a na silnici leží něco divného bílého. Co to je? Dojíždíme blíž. Lavina! Úplně čerstvá, musela spadnout před chvílí, žádné auto tu zatím není. Je vysoká zhruba ke kapotě, na šířku tak šest metrů. Jdu ji obhlédnout. Je z takového hutnějšího prašanu, udusaného tím, jak se sesypala. Napadá mne, že ji zkusíme projet. S nasazenými řetězy máme dobrou trakci, tak se rozjíždím a asi metr a půl do ní zajíždím. Vypadá to nadějně. Couvám dozadu z kopce, znovu se rozjíždím a posouváme se o další půlmetr. Dávám zpátečku, ale kola se protáčí řetězy neřetězy. Vypadá to beznadějně. To byl teda blbý nápad. No, byla to moje první lavina. Mít tak tu lopatku… Za chvíli přijíždí pan Ital, lopatku vyndá z auta a střídáme se v prohazování cesty a vyhrabávání Renaultka. Trvá to něco přes půl hodiny. On nemá řetězy, do kopce mu to jede jen díky tomu, že není naložený jako my. Couváme, projíždím jako první, jde to. Ještě vystupuji a ve sněhu vidím nějaké nažloutlé fleky. „Olio“ říká pan Ital a já přikyvuji a říkám, že je to asi olio mio. On pak projíždí a odjíždí. Přijíždí náklaďák s pluhem a po dvou průjezdech z laviny skoro nic nezbývá. Vědět to, počkali bychom a zbytečně se nemordovali. Jedeme také a přemýšlím o tom oleji. Bylo to žlutavé, to nebyl jen otřený šmír zespodu. Nemohla nějak šplouchnout a přepadem vytéct trocha chladící kapaliny? Kontrolka žádná nesvítí, kapalinu jsem zkontroloval, tak snad to bude ok, ale v hlavě mi to vrtá.

Na silnici je už dost sněhu, stoupáme na Passo Sella. Hlavně, aby ho nezavřeli, to se někdy stává. Z dvojky nechci podřazovat a tak nedávám nohu z plynu ani v serpentinách a občas nějakou projíždíme kontrolovaným smykem. Renaultkových 70 kW je v kombinaci s nákladem tak na naše Polabí, ne do velehor. Sedlo se blíží a já vidím ručičku teploměru dole na nule. Zamrzlo nejen Peklo, ale i náš chladící systém. Že já v té lavině Renaultkovi ublížil! Přemýšlím, co se děje. Nula je nesmysl, spíš bychom měli vařit, ale mrzne, to se uchladí. Ale ne na nulu, protože tolik zase nemrzne. Těsně za sedlem zastavujeme a koukám pod kapotu. Chladící kapalinu pořád máme, chadič je horký, takže chladí. Možná je jen upadlý drát od čidla. Přísahám, že už nikdy žádné auto nepoužiji jako buldozer a našeho Renaultka už vůbec ne. Prosím ho, ať nás odveze do Čech nebo aspoň z těch vysokých hor. Tady na sedle řešit odtah, to by bylo sakra drahé. Startujeme, ručička se umoudřila a ukazuje, Renaultek jede. Za chvíli sundáváme řetězy, silnice je jen mokrá, i sněžit přestalo. V protisměru jedou čtyři harlejáři, nechápu, co tu hledají za štěstí. Sedlo Sella bych na motorce v zimě fakt nejel. Pak ještě u Ortisei vidíme několik endur i skútr, ale je vidět, že do začátku sezony je ještě daleko.

Už zase polykáme kilometry – italská dálnice, pozor, včas z ní sjet. Na Brenneru Eurospin a nákup nějakých dárků. Rakousko, Innsbruck, tentokrát vidíme letadlo klesající na přistání přímo před sebou a projíždíme historickým středem města. Přemýšlím, kolik nejmíň dotankovat, abychom dojeli do Čech. Sazba na Shellce 1,204 € za litr, to je kolem třiceti kaček. Bereme zas plnou, není co řešit. Tak prostě jednou nepodpoříme českou benzínovou lobby, oni nezkrachují. Mimochodem, ukázalo se, že u nás za hranicemi má Shellka sazbu 35,90, tak to ať si klidně zkrachují, nejsem finanční masochista. Když už jsem se dostal k těm cenám benzinu, v Německu je to 1,3-1,4 €, v Itálii přes 1,6 € za litr. Po cestě projíždíme několika sněhovými přeháňkami, chumelí víc než v Alpách. Velké vločky mokrého sněhu se na posolené silnici mění na čvachtanici, nejede se dobře. Německou dálnicí jedeme už za tmy, místy šedesátkou. Za našimi hranicemi zase Mekáč a pozdní večeře, to by nám neprošlo, nestavit se tam. Zas ten dotykový objednávkový systém, chjo… Prahu projíždíme po půlnoci, pak na dálnici ještě jedna opravdu silná přeháňka se sněhem a doma jsme v půl druhé. To byla ta dopolední zdržení a špatné počasí. Co se dá dělat.

Nalyžovali jsme každý přes 200 km a autem najeli přes 1500 km. Spotřeba byla o 0,9 litru vyšší než v létě, připisuji to zejména rakvi a horský terén se na tom určitě taky podepsal. Mám špatný pocit, že jsem Renaultkovi provedl něco ošklivého. Druhý den jsou pod ním tři fleky. Jsem si skoro jistý, že jsou naše, ale pro jistotu kousek popojíždím. Další den se jdu kouknout, kolik a čeho tam nakapalo, ale není pod ním nic! Ozvala se rána, to jak mi spadl kámen ze srdce, že nemusíme do servisu. Tak jdu prozkoumat, co je to za fleky ze včerejška, jestli je to mastné. Jsou pryč. Jako vysvětlení mne napadá, že jsme si asi v nějakých dutinách přivezli trochu sněhu z laviny, který postupně roztál, vytekl a nakonec se vypařil. Tak se nakonec všechno v dobré obrátilo. Jen musím koupit pořádnou lopatku na sníh a příště ji nezapomenout doma. S tou mou vojenskou zákopnickou bych se z laviny vyhrabával ještě dnes, je malá. U nás to funguje tak, že když budeme mít lopatku v autě, lavina nespadne jediná v celých Alpách a tak to má být.

Zase díky všem, kdo dočetli mé povídání do konce a těm, kteří se nechají inspirovat k něčemu podobnému, hodně štěstí.