Vzpomínka na léto - o skútrech na Hvaru 2017

Letos jsme se po návštěvě Černé Hory a dovolené na Moravě rozhodli strávit letní volno v oblíbeném Chorvatsku. Tentokrát jsme nejeli do okolí Zadaru, které dobře známe, ale popojeli jsme o dost dál na jih. Zvítězil ostrov Hvar a prozatím je to náš chorvatský rekord, co se týče dosažení nejmenší severní zeměpisné šířky i největší východní délky. Termín jsme neměnili, osvědčený přelom července a srpna opět nezklamal.

Ubytování jsme měli sjednané v apartmánu v malém a klidném městečku Vrboska na severním pobřeží ostrova. Mimo toho, že severní strana Hvaru je mírnější a moře mělčí, ovlivnil volbu hlavně fakt, že nebylo na poslední chvíli moc na výběr. Hvar je totiž žádaná a vždy brzy vyprodaná lokalita. Přijeli jsme především šnorchlovat, a tak nás potěšilo, že je zde v moři vidět odhadem do deseti metrů hloubky. Občas jsme přejížděli i na jižní pobřeží, které je strmější a skalnatější a dno padá do hloubky prudčeji. Není se čemu divit, když nejvyšší hora ostrova, Sv. Nikola (628 m), je kousek od pobřeží a její úbočí se svažuje až k mořské hladině. S tak průzračnou vodou jako na jižním pobřeží Hvaru jsem se ještě nesetkal. Viditelnost odhaduji na poctivých dvacet metrů, což je úžasné a někdy až depresivní, když pod Vámi skalní stěna mizí v  nedohledné temně modré hlubině.

Hvar je podobný ostatním chorvatským ostrovům, ale minimálně dvě odlišnosti má. Je vyhledávaný pro nejvyšší počet hodin slunečního svitu v roce a pak také to, že je zelenější. Keři jsou porostlé i skalnaté kopce, kterých je hodně, a v porovnání s jinými chorvatskými ostrovy jsou vysoké. A v rovině mezi městem Stari Grad a Vrboskou je zeleno také. Zde se nachází nejúrodnější část ostrova zvaná Velo polje a už někdy kolem roku 385 před naším letopočtem si ji rozparcelovali k zemědělskému využití staří Řekové, kteří se zde usadili a začali ostrov kolonizovat. Samozřejmě k nevoli původního ilyrského obyvatelstva. Tato parcelace se zachovala dodnes a je chráněná Unescem. Ochrana znemožnila vybudování mezinárodního letiště a tak se na Hvar jezdí trajekty. První možnost je linka Split - Stari Grad, kterou jsme použili cestou tam. Jsou to dvě hodiny plavby obrovským trajektem a i přes vyšší cenu to stojí za to. Na rozdíl od Splitu leží Trajektna luka (trajektový přístav) Stari Grad mimo historické město a je napojena přímo na hlavní silnici na ostrově, takže jsme byli od vylodění za čtvrt hodiny na místě. Cestou zpět jsme pak projeli celý ostrov a použili druhou variantu spojení s pevninou. To je linka z městečka Sućuraj na nehostinném jihovýchodním konci ostrova do vesničky Drvenik na pevnině, na Makarské riviéře. Tato plavba je asi půlhodinová, jezdí zde trajekty menší, zato častěji. Ale zpět na ostrov a k tématům pro motoristy, motorkáře a hlavně skútříkáře.

 

Zmínil jsem cestu do Sućuraje. Tam vede páteřní silnice, jakási magistrála přibližně sledující delší osu ostrova a jmenovanou vesničku spojuje s městem Hvar, největším na stejnojmenném ostrově. Ačkoliv je vzdálenost mezi nejvzdálenějšími body ostrova 67 km, zmíněná trasa má 76 km a ujet ji trvá hodinu a tři čtvrtě. To proto, že jediný úsek bez zatáček je v oblasti Vela Polje a má necelých 5 km, jinak se silnice stále kroutí. Je prvotřídní, široká, s pěkným asfaltem a s ukazateli i na tu nejmenší zapadlou nebo dokonce opuštěnou vísku. Stačí znát cíl cesty a navigace i mapa jsou mimo prvotní plánování trasy celkem zbytečné. Prostě pošušňání pro všechny v jedné stopě.

Situace se změní v okamžiku, jakmile odbočíte z hlavní silnice na sever nebo na jih, na silnice rozbíhající se k odlehlým vesničkám a k pobřeží. Ty jsou také pěkně asfaltované, je vidět, že se sem nedávno investovalo. Jenže jsou úzké a dvě auta se na ně při míjení tak tak vejdou. Ve strmém kopcovitém terénu není místa nazbyt a silnici občas tvoří jediný jízdní pruh, který je v příhodných místech rozšířen o místa na vyhýbání. S tím vyhýbáním mají problém i osobní auta, když jich jede víc za sebou. Autobusy v těch místech určitě nejezdí, ale třeba vatrogasce (hasiče) nebo jiný náklaďák bych tam potkat nechtěl. Projíždí se skrz vesnice a silnice bez chodníků vedou často těsně mezi domy. Obchvaty zde nejsou a doufám, že ani nikdy nebudou. Je potřeba ubrat plyn, protože se často chodí po silnici, i když chodník zrovna je. Navíc je v létě všude plno turistů a dětí a tak je potřeba zpomalit a v rámci možností se i trochu kochat. A dostávám se k třetímu, poslednímu typu silnice, který je stejně úzký, ale není zde asfalt. U nás se říká polní cesty, na Hvaru jsou to spíš horské stezky. Nikdo po nich jezdit nemusí, nespojují významná místa, ale pokud budete chtít dojet k odlehlým plážičkám, kde není hlava na hlavě, dojde i na ně. My na takové narazili na poloostrově severozápadně od Starog Gradu za vesnicí Rudina a na jižním pobřeží cestou do Gromina Dolace. Velkých kamenů na nich nebylo moc, většinou je tvořila ujetá vrstva vápencové šotoliny s troškou všudypřítomné červenohnědé hlíny, ale i tak jsem se docela bál o pneumatiky. Jeli jsme proto jen na dvojku, místy na jedničku a naštěstí jsme nepíchli. A ani nikoho jiného jsme neviděli opravovat defekt, nebyli jsme totiž zdaleka jediní, kdo se nechali zlákat divočinou a tak větší problém než s dojetím na místo bylo zaparkování v cíli cesty. Odměnou nám byla hezká místa dostupná v podstatě jen lodí. Panoramata byla pěkná, máme nafoceno, jenže při šnorchlování nastalo zklamání. To množství petek, plechovek, nádobí a dalšího odpadu od jachtařů nemá smysl popisovat. Je smutné, že moře bylo čistší naproti kempu a u veřejné pláže, kde jachty nekotví, a kde bych naopak nějaké to svinstvíčko čekal.

Když už jsem začal popisovat výlety na konkrétní místa, nemohu vynechat zastávku v selu (vesnici) Humac cestou domů. To je ta opuštěná vesnice, na kterou je ukazatel, jak jsem už psal. Z hlavní na ni vede uzoučká asfaltka, dost strmá, s několika serpentinami a ve vsi se mění na nezpevněnou cestu. Zaparkovali jsme, prošli se mezi polorozbořenými kamennými domy k doposud fungujícímu kostelíku a okruhem došli zpět k autu. Bylo k polednímu, tak jsme snědli něco k obědu a shodli se, že je tam takové vedro a nehostinno, že nám to připomíná scénu z filmových westernů: Jak žíznivý psanec stěží dojde do opuštěného města, kde jen vítr hýbe rozvrzanou okenicí a poslední obyvatel před ním zabouchne pootevřené dveře. Poblíž Humace se nachází Grapčeva špilja (jeskyně), která má pro Chorvatsko obrovský archeologický význam, ale není běžně přístupná. Sice tam na dřevěné ceduli psali, že se do ní některé dny v týdnu pořádají od konoby Humac (malá restaurace, krčma) výpravy, ale úplně bych na to nespoléhal, protože to místo vypadalo opravdu opuštěně. Nakonec jsme se na tu kilometrovou cestu v poledním žáru nevydali a Grapčeva špilja nám zůstává jako potenciální další cíl, kdybychom tam ještě někdy zavítali.  A jeden tip - kdo by si v létě chtěl užívat klid na opravdové samotě, má možnost pronajmout si v Humaci dům. Jeden k nájmu jsme viděli a může to v té vesnici duchů být opravdu zajímavé a nejspíš i trochu strašidelné…

Zmínil jsem občasné výlety na jižní pobřeží. Z Vrbosky tam vede jediná rozumná cesta a to přes Jelsu a Pitve tunelem do Zavaly. Ostrov zde má šířku něco přes 6 km, po silnici je to dvanáct. Zrovna zde jsou typické úzké silničky s místy na vyhýbání a tunel Pitve – Zavala je starý, úzký, ručně hloubený, s hrbolatým asfaltem. Na délku má 1,4 km a je naprosto přímý, aby řidič viděl, zda je volno a může jet, protože dvě vozidla se tam nevyhnou. Dnes je u něj instalovaný semafor, provoz zhoustl a jinak už by to nešlo. Jenže místní řidiči semafor úspěšně ignorují, a když ještě vidí konec kolony před sebou, jedou na červenou. Na druhé straně se tím pádem zelenou na semaforu nedá úplně řídit. Může už svítit, jenže ještě dojíždí zbytek kolony v protisměru. U tunelu je trošku kuriózní dopravní značka zakazující vjezd cyklistům, mopedistům a motorkářům. Je to pochopitelné, je tam zakouřeno díky stísněnému prostoru, relativně silnému provozu a nepřítomnosti ventilace. Když jsme tam jeli podruhé, stáli v koloně u semaforu nějací skútříkáři. Tak jsem si pomyslel, jak to asi zvládnou, když se tam nedá rychle projet a předjíždět už vůbec ne. Dali to a nejen oni. V Zavale je stejně skútrů jako v jakékoliv jiné vesnici nebo městě. Normálně tím tunelem na skútrech a motorkách jezdí a žádní udušení motocyklisté se v tunelu nehromadí. Ze Zavaly jezdí loď a vozí výletníky za 50 Kun po osobe (za osobu) na otok (ostrov) Ščedro. Na něm mimo asi dvou samot, tří restaurací, jedné zříceniny a italského bunkru z 2. světové války není nic. Je to hlavně jachtařská lokalita s parádním koupáním, bez davů plážových povalečů. Vyzkoušeli jsme a výlet na Ščedro mohu doporučit. Cena je za obě cesty a jedno dítě nám pan převozník nepočítal. V Zavale se mi konečně podařilo uvidět Hondičky, na rozdíl od všudypřítomné italské produkce a sem tam nějaké té číny. Parkovaly tam dva Visiony, pěkně červené a ještě naaranžované na molu u billboardu. Tak jsem je vyfotil a zůstal překvapeně stát nad pražskými registračními značkami. Jestli tam borci dojeli po vlastní ose, klobouk dolů. Mám sice pochybnost, když na jednom není ani topcase, ale třeba se to dozvíme. Jistě by bylo zajímavé poslechnout si nebo přečíst jejich zážitky. Coby hondího patriota a majitele Visionu, byť verze 2013, mne to potěšilo a nadchlo.

 

Abych nepreferoval jen jednu značku a zůstal objektivní, hned ráno jsem vzal foťák a vyrazil cestou na nákup fotit skútry a vše se dvěma koly, co se mi postaví do cesty. Bylo před osmou ranní a městečko se sotva probouzelo. Ještě jsem nedošel ani na silnici a už jsem slyšel typické bzučení nabroušené padesátky, dvoutaktu, který pije mješavinu (jezdí na mix) a táhne se za ním modravý dým. Co jsem pozoroval, mají na místních silnicích ze skútrů asi největší podíl. Vrbosce se prý někdy říká Malé Benátky, protože má přes úzký záliv tvořící přírodní přístav několik starých kamenných mostů. U toho nejširšího v centru je parkoviště, na kterém se neustále mění zaparkované skútry, motorky a čtyřkolky. Před ním stojí značka se zákazem vjezdu mimo vozidla s povolením, ale podle provozu za mostem to vypadá, že povolení nejspíš dostávají jen skútry. Auto jsem za mostem neviděl mimo ranního zásobování a popelářů ani jedno, ale skútry tam po korzu vesele jezdily. Minul jsem pár uliček, vyfotil pár skútrů a motorek a přede mnou byla pekara (pekárna). K letní snídani miluji svježi bjeli kruh (čerstvý bílý chléb), kafu (kávu) a samozřejmě něco k tomu. Pozdravil jsem dobro jutro (dobré ráno), nakoupil mimo chleba ještě krafne (veliké koblihy), poděkoval hvala (děkuji) a šel na druhou půlku fotografického tripu. Ačkoliv jsou obě půlky vždy stejně velké, tentokrát byla druhá delší o cestu ke kostelu a o několik úzkých klikatých uliček, abych pofotil něco navíc. Tentokrát focení nebylo lovem na počet, jako v reportáži z Ulcinje v Černé Hoře. Snímky jsem fotil plánovaně pro tuto reportáž a tak jsem se snažil skútry prezentovat trošku ve vztahu k okolí, před obchodem, restaurací, na nábřeží a podobně, aby to trošku vypadalo. Ale aranžované záběry to nejsou. Na Hvaru je skútrů hodně, koukají z každé uličky, jsou na každém dvorku, kam se podíváte, a tak bylo co fotit. Udělalo mi radost, že značka Tomos evidentně žije. Viděl jsem staré stroje, ale i úplně nový moped, je vyfocený a tentokrát jsem si to ověřil i na chorvatském webu Tomosu. Je zajímavé, že k nám tato značka za socialismu nepronikla. Jezdí u nás polské Fiaty, rumunské Oltcity a Dacie, východoněmecké Wartburgy, Trabanty, Simsony a kombajny, bulharské vysokozdvižné vozíky a všechno možné ruské, tak proč ne Tomos? Myslím, že Jawě by nekonkuroval. Kdo ví?

Jako poslední snímek se mi povedlo vyfotit skútr v takovém stupni rozkladu, že na něm bylo více lepící pásky než plastu. Stál ve stínu palmy před prodejnou Fruit shop, která se správně má jmenovat voće i povrće (ovoce a zelenina). Scéna byla bohužel tak kontrastní, že byla skoro nefotitelná a trošku to zachránil až postprocessing. Majitel skútru, starší pán, si ve stínu na lavičce povídal s nějakým dědou, možná majitelem mopedu parkujícího kousek vedle. Tak jsem nechtěl být vlezlý a fotit moc zblízka, mně by se takový zájem také nelíbil. Navíc se starší pán opíral o fešáckou hůl, tak proč dráždit hada bosou nohou… Fotil jsem to jako zajímavost a rozhodně nechci, aby poslední fotku skútru někdo vnímal tak, že skútříkaření je nějak v úpadku nebo dokonce u konce. Já v ní vidím to, že jezdit se bude pořád a na čemkoliv, dokud to jen trochu půjde, což také všem přeji.

 
 
 
 

Něco na téma parkování. Středomoří je osídlené od starověku a města i vesnice se tísní mezi mořem a horami. Uličky jsou uzoučké proto, že nebyl dostatek místa a také proto, aby se obyvatelé mohli lépe bránit nájezdníkům, o které tu nikdy nebyla nouze. Benátčané, Řekové, Římané, Ostrogóti, Slované, Turci… Stará architektura se na  chorvatském pobřeží zachovala ve velké míře, co vesnička, to unikát, co město, to historický skvost. Na ostrovech je problém s nedostatkem místa ještě výraznější. Do skalnatého vápencového podloží je problém zakopat kabel nebo potrubí a tak výstavbu podzemních garáží asi nikdo neočekává. Parkuje se, jak se dá, a myslím, že masové používání skútrů a motorek ten problém pomáhá řešit. Kdyby tam jezdil každý autem, to by se už nedalo zaparkovat vůbec. Vesnice mají většinou záchytné parkoviště hned na kraji, v centru se parkuje špatně a je jednodušší kousek se projít. Při troše štěstí se dá najít parkoviště neplacené. Ve městě Hvaru, kam jsme si zajeli na odpolední výlet, jsme parkovali placeně. Ceny byly 5-8 Kun za hodinu, podle vzdálenosti od centra. Není to málo, ale v porovnání s útratou za vstupy a restaurace to není zas tolik. Nejblíž k centru bylo parkoviště pro motocykly a skútry, a jestli jsem něco nepřehlédl, bylo zdarma. To by mi i dávalo smysl, podpořit vozidla méně náročná na prostor. Je fajn a určitě přispívá bezpečnosti, že zrovna naproti němu stojí policejní stanice. Motoparkoviště jsem nefotil, nemohli jsme se zdržovat a navíc by to dalo na celý článek. I tak se ukázalo, že na grad (město) Hvar je jedno odpoledne žalostně málo. Vyšlápli jsme na forticu (pevnost) Španjol a prošli kousek starého města a přístav. Davy lidí, tam to prostě žije. Večeři jsme si dávali už za tmy a vraceli se před půlnocí. Ještě se vrátím k začátku výletu do Hvaru. Nejprve jsme autem vyjeli na bývalou pevnost Napoleon, dnes astronomickou observatoř, kterou pomáhali budovat i Češi. Prudké stoupání, jedna serpentina za druhou a možnost vyhnout se protijedoucímu silně omezená. Naštěstí proti nic nejelo, což mi bylo divné. Už vím proč. Ono tam nahoře totiž vůbec nic není, teda mimo úžasného výhledu na město a okolí, ten opravdu stojí za to. Doporučuji výhled i výjezd, pro jednostopá vozidla tuplem! Pevnost Španjol s hradbami vypadá při pohledu shora jako postavená z Lega, přístav je jako na dlani a přilehlé Pakleni otoci (Paklené ostrovy) vypadají jako při pohledu z letadla. Ale zpátky k tomu parkování. Musím se pochlubit, jak se mi povedlo dobře zaparkovat při návštěvě Starog Gradu kousek od přístavu, v centru. Neplaceně, zákaz tam nebyl a jedno auto zrovna vyjíždělo z jinak plné řady parkujících vozidel. Vystoupili jsme a ještě jednou jsem se podíval, že tam není zákaz nebo nějaká zóna. Vše ok, tak jsme šli do města. Návrat zase po slunce západu a za stěračem lísteček. A nebyla to reklama na místní restauraci ani pozvánka na diskotéku do Hvaru. Úřední lejstro. Letmo čtu text v chorvatštině. Pokuta 300 Kun, děti záchvat smíchu, já nával adrenalinu. Jdu se ještě jednou podívat k předchozí křižovatce. Fakt cedule žádná. Tak si říkám, co tohle jako je. Kde teď v noci budu shánět policajta nebo nějakého úředníka a dohadovat se? Poučení žádné. Co když to zahodím a budu dělat, že tam nic nebylo? Bude to ještě horší, jistě mají fotku a EU jako na potvoru zrovna v těchto věcech funguje dobře. Nejvyšší čas pročíst si to pořádně. Dobré. Ono to bylo UPOZORNĚNÍ, že jsme spáchali přestupek, který MŮŽE BÝT pokutován sazbou od 300 Kun výše a vysvětlení, že blokujeme dopravu. Podrobně popsáno, kdy a kde jsme stáli. Lístek měli spravedlivě všichni, kdo tam parkovali, nejen turisté. Dopravu jsme samozřejmě neblokovali, ale v odbočovacím pruhu jsme stáli, to ano. Sice asi 15 metrů od nefrekventované křižovatky, takže před námi stáli ještě dva místní, kteří už tu křižovatku teoreticky trochu blokovali. Lístek nebyl od policie, ale od městského úřadu, upozorňovali na dopravní problematiku ve městě a předpokládám, že je rozdávali nějací brigádníci. Na rubu má krásné logo, dávám fotku. A přidal jsem si ho k ostatním suvenýrům z letošní dovolené, což jsou lovor (vavřín, bobkový list) na celoroční vaření, kamenčić do vrtiće (malý kámen do zahrádky) a crno vino vranac (červené víno vranac).

 

 S policií jsme se za celou cestu do křížku nedostali, vlastně jsme ani policistu nebo policejní auto neviděli. Pomíjím policejní stanici ve Hvaru, kde samozřejmě policisté byli, ale nevypadalo to, že by si právě chystali pokutové bloky a pendreky. Město Hvar totiž nedávno vydalo vyhlášku o zákazu pití alkoholu v ulicích a o povinnosti mít na sobě aspoň tričko a nechodit po městě jen v plavkách. Ve Slovinsku jsme policejní auto jen minuli zaparkované u celnice, v Rakousku po policii ani stopa. Ale u nás hned za přechodem Hatě řešili na benzince něco jistě důležitého. Pak jsme se tradičně zastavili na jídlo v Moravských Budějovicích a tam před restaurací parkovali také. Velké parkoviště obsazené třemi auty jim nestačilo a tak zatarasili chodník. Jestli měli úkol zviditelnit Policii ČR pro veřejnost, splnili jej na 100%. Já bych se při jízdě na oběd za státní peníze aspoň choval nenápadně, ale každý jsme jiný a jen někdo může všechno. Fotku dávám.

 

Snad jsem nikoho neurazil malým chorvatsko-českým slovníčkem, který jsem do reportáže záměrně podstrčil. Pokud ano, omlouvám se, a dál rozhodně nečtěte! My máme Chorvatsko rádi, nikdy jsme tam neměli vážný problém a vždycky jsme se s každým domluvili. Myslím, že je to i díky tomu, že se snažíme aspoň trochu komunikovat jejich jazykem a jsem přesvědčen, že to místní lidi potěší a ocení to. Vždy, když jsme potřebovali, dostalo se nám od Chorvatů nezištné pomoci. Třeba ubytování zdarma, když nám jednou grmljavina (bouřka) totálně zdevastovala šator (stan), všechno promoklo a chtěli jsme to vzdát a odjet domů o týden dřív. Nebo nás zachránila darovaná bedna kolíků ke stanu, když jsme si chytře zapomněli svoje doma. Jsme lidé a máme tu výhodu, že se můžeme domluvit, když chceme. Chorvatština není složitý jazyk a není problém naučit se jeho základy a pár nejběžnějších slovíček. Těm, kterým by se to příležitostně hodilo a chtěli by si své jazykové znalosti trochu rozšířit, nabízím pár jednoduchých pravidel:

-   Hrvati (Chorvaté) nemají ypsilon, ale jen „i“. Takže slova jako riba, plin nebo hidrant vypadají děsně, ale jsou správně. A to měkké i se vyslovuje tvrdě. Děti to mají ve škole o dost jednodušší.

-   Písmeno „Đ, đ“ se čte dž. Třeba Đuveđ je džuvedž, jídlo, spíš příloha, z rýže a zeleniny. Jméno George přepisují do chorvatštiny jako Đorđ.

-   Ještě jedna anomálie ve výslovnosti – „h“ se vyslovuje ch a „ch“ Chorvaté také nemají, stejně jako „y“. Ten hidrant se čte chidrant a Hvar se čte Chvar, jinak Vám nebudou rozumět. Chorvatsko je Hrvatska, vyslovováno chrvatska.

-   Všechno se píše tak, jak se vyslovuje, prostě paráda. Třeba Natpis je nadpis, Marije je Marie.

-   Koncovka …ić znamená zdrobnělinu, třeba otočić je mali otok, ostrůvek, malý ostrov. A volić je malý vůl. Opravdu.

 

Ještě tři zásadní slovíčka pro motoristy. V době navigací to už není tak důležité, ale ve městě se někdy na cestu potřebuje zeptat i pěší. Doleva je levo, doprava desno a teď pozor, rovně je pravo. Tohle vědět, nemuseli jsme se před lety v jedné zapadlé vesnici ptát na cestu třikrát během dvaceti minut stejných dědulů odpočívajících na lavičce před domem. A oni z nás nemuseli mít smíchy mokré trenky. Nakonec jsme si to namalovali klackem do písku na té prašné cestě a bylo jasno. Jo a taky se vyhněte názvům měsíců, tam jsme pohořeli taky. Rujan není říjen, listopad není listopad a ani srpanj není srpen. Je v tom pěkný hokej, takže měsíce raději číslujeme, pak nedojde k omylu. Líbí se mi název měsíce kolovoz, připomíná mi něco motoristického. Ale je to srpen.

Bylo by toho k napsání ještě hodně, třeba o požárech, které jsme viděli u Splitu, na Hvaru kousek za Vrboskou, u pláže pod Makarskou a na dalších místech. Nebo o potápění a o životu pod hladinou Jadranu. Jenže text už je i tak dlouhý a skútříkářská témata jsem vyčerpal. Tak třeba někdy jindy. Na této dovolené jsme najeli 2605 km včetně místních pojížděček po výletech, nákupech a za koupáním. Renaultek nás bez jediného zaváhání všude v pořádku dovezl, i když jsme ho trápili po těch kamenitých cestách a naloženého po serpentinách do kopců. Děkujeme. Hondičkám se doma v garáži jistě stýskalo a mě po nich také, ale co se dá dělat, na rodinnou dovolenou je prostě potřeba auto.

Tak jsem si zavzpomínal při psaní článku a teď stačí vydržet už jen do července a zase vyrazit na jih. Pro příští rok uvažuji o bližší lokalitě, nebyl by mi proti mysli ostrov Pag. Ale to se ještě ukáže, na rozhodnutí je dost času. Zima bude dlouhá a pro skútříkáře obzvláště. Díky všem, kdo si našli čas a měli trpělivost dočíst mé povídání do konce :-)