„Učme se přežít!“ – kurz bezpečné jízdy na vlastní kůži

http://www.skutrportal.cz/1498-ucme-se-prezit.html

www.bezpecne-ops.cz

http://www.autodrom.cz/cs/

V e-mailu, který jsem dostal, bylo nejen potvrzení účasti a termínu, ale rovnou i podrobné propozice. Překvapily mne hned dvě věci. Jednak, že se nám bude věnovat velký tým lidí, a také to, že kurz bude celodenní. Výukový tým čítal osmnáct lidí, k tomu ještě několik organizátorů. Čekal bych nejvýš polovinu a akci možná půldenní. Tohle muselo být drahé a Liberecký kraj se jistě pěkně plácnul přes kapsu. Oceňuji a dávám si do plánu: „Středa 15. 6. 2016 07:30 – 8:45 Registrace účastníků kurzu a Technická přejímka“. Jenže deset dnů před termínem mi nastává nepříjemnost, akutně potřebuji svou účast posunout. Dobře vím, že přihláška byla závazná, ale zkouším napsat, poprosit, vysvětlit… Vše ok, jsem přeložen na termín o den později, úplně bez problémů. Nezapomněl jsem poděkovat a jen doufám, že takových není moc, ale i to přináší život pracujícího člověka. Fajn, už jen rozmýšlím, jestli jet na Visionu nebo na SW-T. Aniž bych se chtěl rouhat, tak myslím, že Visiona mám docela v ruce. SW-T zdaleka ne tolik. Navíc je to daleko a jedu se zdokonalit, tak volím svou SW-T 400 s tím, že se třeba znemožním, ale taky něco naučím. Rozhodnuto.

Nastal den D, vstávám jako obvykle na poslední chvíli a vyrážím z Nymburka na Českou lípu. Ráno je chladné. Za Mladou Boleslaví je krajina už docela kopcovitá a v údolích se válí ranní mlhy. Provoz je mírný, dojíždím asi v 8:30 plný očekávání. Parkuji Hondičku do dlouhé řady silných silničních motocyklů a nevidím jediný skútr. No, ještě, že jsem nepřijel na tom Visionu… U stánku nás vítá slečna a hned mi dává soupravičku nezbytností: Samolepku na nádrž s pořadím disciplín, s časy a s barevným rozlišením týmu, byli jsme totiž ve čtyřech skupinách. K tomu dotazník před kurzem, dotazník po kurzu, obojí anonymní, a nakonec poukázku na snídani. Všichni jsou v klidu a s úsměvem na tváři. Vedle stánku stojí skútr!!! Aha, je jednoho z organizátorů, takže se výcviku neúčastní. Tak nic, jdu si dát snídani a vypsat dotazník. Na výběr je sladké pečivo nebo párečky. Volím slanou variantu a pak se jdu ještě projít a okouknout stroje. Tak přeci nejsem na skútru sám, hned to pofotím. Nefotí se dobře, mraky se roztrhaly a slunce je ostré už takhle ráno. Celý den venku bude náročný. Beru si lahev vody, které je tu pro nás dost. Půllitrovka přesně pasuje do kaslíku u SW-T, asi na to mysleli :-).  A už si sedám do učebny k oficiálnímu zahájení a představení realizačního týmu. Všechno je věcné, žádné zbytečné řeči kolem, jen občas nějaký vtípek a nadsázka pro zpestření, udržení pozornosti a veselé nálady. Rozcházíme se, dělíme se na skupiny a instruktoři nás zaváží na cvičné posty. Na okruhu jsem nikdy nejezdil, a tak se dozvídám první pravidlo: Varovné blinkry znamenají „nepředjížděj mne!“

Jízda v nestabilním režimu

První disciplínou naší skupiny je jízda v rychlosti do 15 km/h. Slalom, kolem kuželky, rovný úsek, osmička. Nejprve průjezd za instruktorem, pak sami, pořád dokola. Instruktoři jsou na nás dva, koukají, radí a pamatují si nás. Vytýkají chyby, vysvětlují, co děláme špatně, a radí, jak to dělat správně. Mám další poznatek. Při pomalé jízdě jsou potřeba vyšší otáčky motoru, protože co se točí, má setrvačnost a ta stabilizuje stroj. Kola se točí pomalu, tak to dožene motor. Motorky regulují při vyšších otáčkách rychlost přes spojku, se skútrem jsem v nevýhodě. Pomáhám si brzdou při přidaném plynu. Technicky je to prasečina, ale dokážu jet opravdu pomalu a při tom dobře držet přímý směr. Jo, a taky jsem citelně stabilnější, když mám nohy na podlážce dole, ne na předkopech. Dobrý poznatek. Konec, jedeme na učebnu, zase za varovnými blinkry. Na ploše se motají čtyři skupiny, ale instruktor nás bezpečně vyváží delší oklikou, je potřeba dávat pozor.

První pomoc

Přednáší pan profesionální záchranář a je znát, že má praxi. Opakuje pořadí úkonů k záchraně života. Předvádí záklon hlavy na figuríně. Logicky vše zdůvodňuje, hovoří stručně, ale věcně. Odpovídá na dotazy, kterých je několik. Probírá specifika zranění, která hrozí nám na dvou kolech. Ubezpečuje nás, že od určité rychlosti už nepomůže ani nejlepší přilba, hadry, boty i airbagy. Havárie je vždycky stresující záležitost. Je potřeba zajistit místo nehody, místo trojúhelníku dát třeba přilbu a zavolat pomoc (155, 112). Stačí říct, co se stalo a operátor pomůže, poradí. Nezmatkovat, spěchat pomalu. K záchraně života stačí 5 minut, to je hromada času, ale je potřeba sebrat odvahu a začít zachraňovat. První pomoc má každý znát, je součástí osnov v autoškole, nebudu tu opisovat příručku, to není cílem článku. Odcházíme ve vážné náladě, ona to není legrace. Je fakt dobré nehodám se vyhnout. Nasedáme na stroje a jedeme na tom dál pracovat.

Krizové brždění

Požadavek je dobrzdit z 50 km/h na nulu na dvanácti metrech. Jezdíme ve dvojicích, já většinou s BMW 1250 ccm. Start mám pomalejší, padesátku ale dosahuji na krátkém rozjezdu s rezervou. Snažím se brzdit opravdu krizově a tak se dostavuje smyk. Hned povoluji páčky, ale oko instruktora je bystré a už slyším, že takhle ne. Nebyl jsem sám, ale všichni jsme se za tu chvíli zlepšili a to jsou slova instruktorů, ne moje. Pozoruji, že Hondička zastavuje na kratší vzdálenosti než ty silničky. Buď má lepší brzdy nebo možná ostatní jezdili rychleji než těch pade, nevím. Nedělám si iluze, že je to mým uměním. Jezdíme téměř nepřetržitě, tam brzdy, zpátky zas pomalý slalom. Jde nám to znatelně líp, máme natrénováno. Není divu, že se začne ozývat spojka, a tak dávám pauzu. Je vedro, praží slunce. Beru si další vodu, je připravená i na ploše. Varovky, had a odjezd na oběd.

Oběd

Je na výběr ze tří jídel, cena je normální, kolem stovky. Dávám si řízek s bramborem a pochutnávám si. Mají to dobře vymyšlené. Skupiny se sjíždějí postupně, takže se netvoří fronta, maximálně tak 3-4 lidi. Tím pádem každému zbývá čas na kafíčko a diskuzi, pořád je s kým a o čem mluvit. Pauza končí a jedeme zase ven, hezky se to střídá.

Brždění v náklonu

A dost malých rychlostí, tohle se jede v široké zatáčce na okruhu. Pořádně to rozjet, před zatáčkou dobrzdit a zadní brzdou dobržďovat ještě kousek. Je znát, jak to motorku narovnává, zatáčet se jí na brzdách nechce. Trénujeme v obou směrech. Dá se prý přibržďovat i přední brzdou, je to výzva pro odvážné. To jsme netrénovali, to je jiná kategorie jízdy. Instruktoři hlídají, jestli se díváme dál do zatáčky a ne jen před kolo. Stále nás pozorují a vytýkají chyby. Špatný pohled do zatáčky se nepromíjí. „Co je před kolem je už jedno, s tím nic nenaděláš, koukej, jestli se někde dál v zatáčce někdo neválí nebo nestojí v cestě.“ Tuto větu si budu pamatovat. Při této disciplíně jsem si všimnul, že se na okruhu střídá různá kvalita asfaltu, hrubý, jemný, napojovaný příčně i podélně. I tady je potřeba číst silnici a dávat bacha. Docela dobře to simuluje normální cesty. Normální české cesty, abych byl přesný. Přejíždíme na další disciplínu.

Rozjezd do prudkého kopce

Tady je potřeba víc plynu a spojku dávkovat hodně opatrně až do posledního milimetru, jinak hrozí kotrmelec. Ten kopec je prudší, než se na fotce zdá. Je tak prudký, že nestačí držet přední brzdu. Přední kolo v takovém svahu klouže a neudrží těžký stroj na místě. Je potřeba mít zašlápnutou zadní brzdu a včas předřazenou jedničku. Kdo si nepředřadí, řeší problém, jak ji tam pak dostat, když je pravá noha na brzdě, levá na zemi a levá ruka drží spojku. Pravačkou? Prostě předřadit včas! Instruktoři drží ve dvojici stroje, jistí rozjezdy. Je to potřeba. Zde je skútr výhoda, stačí přidat plyn a pustit brzdu s malým zpožděním, což není problém. Tohle potřebují trénovat ostatní. Dávám jen dva rozjezdy a dál Hondičku netrápím. Jdu si povídat s instruktory, udělat fotku a pozorovat skoky a chcípání těch nadupaných strojů. A že jich bylo. Na ploše jsme už dlouho, takže varovky, had a k učebně zase kolem celého okruhu, nemůžeme ostatním křížit cestu.

Nejčastější příčiny nehod

Přednáší policista z nehodovky v České Lípě. Příčiny všichni známe. Nejčastěji nedání přednosti (aktivně i pasivně), nepřiměřená rychlost, špatné předjíždění… Prezentace je protkána spoustou fotek z dopravních nehod řešených Policií v České Lípě, čili z blízkého okolí. Místní ta místa znají. Někdy jsou to snímky dost drsné. Devět nehod nám přednášející popisuje a rozebírá je. Nehodám se můžeme vyhnout předvídavostí, rozumnou rychlostí, správnou technikou jízdy a také správnou a rychlou reakcí v krizové situaci. Ale nikdy se jim nevyhneme úplně. Je potřeba umět brzdit, to může zachránit vlastní kůži a je dobré si to trénovat. Stejně tak krizové vyhýbání. Proto se ten kurz pořádá, ale zkoušet to jde kdekoliv na volné ploše. Správné reakce, když už nehodu úplně neodvrátí, tak každopádně zmírní následky. A je na každém, aby měl natrénováno. Míříme ven.

Výhybný manévr

Na ploše máme vytyčený úzký koridor, do kterého najíždíme ve vysoké rychlosti. V přímém směru maximálně dobrzdíme a pak máme asi 4 metry na ostrý výhybný manévr. Není to žádná malá vlnka, ale pořádné vyhnutí. Jezdíme stále dokola. Když instruktor uzná, že máme trochu natrénováno, staví se na pozici fiktivní překážky a na poslední chvíli ukazuje směr, kam se má kdo vyhnout. Slyšíme poněkolikáté, že krizové vyhýbání je hodně důležité a trénink je žádoucí. Uteklo to rychle, míříme zase k učebně.

Psychologie

Podle mého názoru měla slečna psycholožka prezentaci nejmíň zajímavou. To není její chyba, prostě to téma není tak záživné. Taky už je pozdě a jsme docela unavení. Slečna probírá známé pravdy, že psychický stav ovlivňuje naši činnost a kdeco na něj má vliv. Padla nějaká ta rada, třeba že s feťákem nebo jiným magorem nemá cenu diskutovat a je lepší klidit se pryč. Zvítězit nelze, hrozí leda nějaká újma. Že se má se jezdit v pohodě, myslet na jízdu a ne na blbosti, rozuměj v tu dobu cokoliv jiného. Jízda potřebuje 100% soustředění, které po čase klesá. Dělat si pauzy, myslet za druhé, nenervovat se zbytečně. Nebrat prášky na bolest a podobné fety před jízdou. Nebýt agresivní. Prostě rady, které známe, ale ne vždy je dodržujeme, protože to zdánlivě tolik nevadí. Mám toho dnes docela dost a nejsem sám. Někteří si už vypisují závěrečný dotazník, čekáme na konec prezentace.

Akce se chýlí ke konci, vyjíždíme na plochu na závěrečné foto. Tak honem ten dotazník, měl jsem si ho vyplnit taky, skoro nestíhám. Je nafoceno. Ještě s instruktorem rozebíráme, na co nezbyl čas při výcviku, povídáme si o všem možném. Dozvídáme se, že dnes se nikdo nevyválel, nenastaly žádné krizové situace ani problémy. Včera prý celý den pršelo, ale odjezdili také všechno a také snad bez nehod. Na vodě bych to asi nedal, z toho mám respekt. Rozhodně bych si nedovolil to, co tento den, zlaté sluníčko. Technickou přejímkou prošly všechny stroje, jen u jediného prý silně váhali. Měl obuté okruhové speciály a ještě s nějakým defektem. Abych nezapomněl, při technické přejímce, která se konala během ranního briefingu, nám vylepili samolepku na blatník, asi jako rozlišení, jestli stroj smí na trať. Tak mám další suvenýr, dávám foto.

Úplně nakonec dostáváme možnost jízdy na okruhu bez omezení, pochopitelně zase po skupinách. Jedna už jezdí, a když to vidím, jak si někteří dávají „kolínko“ v zatáčce, jak se natěsno předjíždějí a jak tam řvou motory těch superbiků, s poděkováním odmítám. Raději nabyté zkušenosti zúročím po cestě domů. Táhne na šestou a tak jedu a nejsem sám. Kolega z Brna to taky zapíchnul, má to pěkný kus, nejspíš ze všech nejdál. Instruktor Karel se loučí a oba dostáváme pochvalu za samostatné rozhodování :-). Za Mladou Boleslaví začíná totální placka a tak vidím v dálce nad širou krajinou před černými mračny duhu. Asi dobré znamení shůry, že všechno dobře dopadlo. U Bratronic stojím na semaforu, je tam částečná uzavírka. Fotím poslední snímek a zrychluji, abych dojel za sucha. To se nedaří, posledních 5 km se dává lehce do deště. Vzpomínám na slova o vyplaveném bahýnku a zase zpomaluji. Dojíždím, garážuji. Zvedá se vítr, přichází pořádný liják, kroupy, hromy, blesky. Chvilku stojím na zápraží, dívám se do deště a vzpomínám na scénku z filmu Na samotě u lesa, jak pan Kemr – děda Komárek stál také takhle mezi dveřmi a povídal si něco o dešti.

Zhodnocení

Bylo to všechno velice pozitivní a jistě nejen pro mne přínosné, o tom není nejmenší pochybnost. Instruktoři na jedničku s hvězdičkou. Opravdu se nám věnovali, jistě i nad rámec povinností. K dispozici byl servis na drobné opravy a seřizování. Několika lidem vysvětlili, že mají špatně skloněné a nastavené páčky spojky a brzd. Přestavěli, vyzkoušeli. Dotyční pak byli překvapení, že drobná chyba v ergonomii udělá takovou změnu v provozu, třeba v brzdné dráze. Dostalo se nám rad a tipů k technické údržbě. Žádný dotaz nezůstal bez odpovědi. Před časem jsem byl na Škole bezpečné jízdy na polygonu v Mostě. Byl to komerční plnohodnotný kurz pro auta, teda pro jejich řidiče. Teorie se samozřejmě lišila, ale mohu potvrdit, že praktická část byla naprosto srovnatelná, i když tento kurz byl pro účastníky zdarma. Dávám deset bodů z deseti a zbývá jen poděkovat pořadatelům, instruktorům, všem dalším zúčastněným a Libereckému kraji za příjemný a přínosný den plný dobrých rad a nových zkušeností. Instruktoři nám doporučovali po čase si to zopakovat nebo jít třeba na nějaký pokročilejší kurz. Nevím kdy, ale já do toho půjdu a doporučuji všem takovýto nebo podobný kurz vyzkoušet. Má to smysl a stojí to za to.