Albánie a Balkán na skútrech

Jakožto každoročně jsem s motokolegou vymýšlel motodovolenou na 10 dní. Alpy jsme měli za sebou, Rumunsko, Bulharsko taky, proto jsme si položili otázku kam... Nápad nám vnukli rodiče, kteří každoročně jezdí obytným autem do Albánie (a to dobrovolně, je to tam totiž super). Tak jsme si řekli, co je přijet pozdravit a zase jet dál. No a tak se taky stalo. Plán byl jednoduchý, naše motodovolené nejsou moc o poznávání památek apod., ale spíš o tom, že se jenom jedeme svézt, projet zajímavé silnice, a tak jsme to taky pojali. Naplánoval jsem nějakou trasu na mapě (trasa nebyla pevná, změny byly vyhrazeny, záleželo na domluvě), do ní jsem zakomponoval nějaké důležité POI, které je potřeba projet.

Start: Den 1 - Brno (Tábor) - Weiselburg - 300 km

Jelikož jsme jeli tři a nebyli jsme ze stejnýho města (Brno, Tábor), museli jsme si zvolit nějaký setkávací bod. Tím bylo město Weiselburg v Rakousku. Sraz byl ve 20:00. (Skupina A) Začalo to hezky. Když jsem skútr shazoval ze stojanu, překvapil mě svojí váhou a stáhl mě s sebou na zem (a to jsem měl dvoje trencle a jedno triko). NO NIC, NO, začalo to hezky. Vyráželi jsme někdy po čtvrté hodině odpoledne se spoustou času k dobru, ale Kamil zapomněl pas, a proto se musel vracet domů. Naštěstí to bylo hned za Brnem, takže žádná dálka. Zatímco (Skupina B) byla v Třeboni na cestě k setkávacímu bodu, ALE nebylo by to ono, kdyby se něco nezapomnělo, a proto se vraceli do Tábora pro GoPro kameru. Takže jsme se setkali ve 21:30 a po strategické domluvě jsme urazili ještě cca 60 nočních km a poté jsme zakempovali v kempu.

Den 2 - Weiselburg - Selce (CH) - 560 km

Po brzkém vstávání jsme se posilnili Jimmi Jum polívkami (to, co nevypadá jako jídlo, je opravdu k jídlu), usušili stan a vyrazili směr Vršič a Selce. Pod Vršičem jsme se povinně vyfotili u tanku a poté se zařadili do kolony aut, co se hrnula nahoru. Nahoře nebylo ani místo k zaparkování, proto jsme nechali motorky na krajnici, šli sehnat nálepku a honem pryč z toho davu. Cesta dolů byla super, krásná silnice, prudké stojanové vracečky, sem tam nějaký vyválený motorkář (ještě ne my - to přijde) - první byl jeden mlaďoch na nějaké 125ce ve svodidlech a druhý byl pár na BMW, co jsem předjel a kousek po mě to poslali do vracečky rovně. Naštěstí vše bez zranění. Cesta nás vedla údolím opět s nádhernou silnicí, kde se chlubila brněnská firma cedulí, že ji buduje. No, kéž by to tak šlo i u nás. Po přejetí hranic do Chorvatska jsme potkali tradiční dálniční kolonu, tu jsme objeli a vydali jsme se vstříc Rijece a moři. Hnali jsme to po dálnici za vidinou moře a náhle se mi rozsvítila kontrolka mazání. Honem na brzdy a zastavit. Koukám na olej, toho dost, tak kde je problém? Po chvíli jsem usoudil, že je to jen interval výměny po 5000 km, olej jsem měnil, ale kontrolku nevynuloval. Rychlé vynulování a tradá... Ubytovali jsme se v kempu Selce asi tak 10 000 let od vody, takže k moři jsme šli na motorkách.

Den 3 - Selce - Bastasi (BiH) - 560 km

Opět ranní posilnění Jummi Jum polívkou a Kosteleckými párky, sušit stan netřeba. Rychlé vykoupání v teplém moři, koupat se budeme bůh ví kdy... A pak směr Plitvická jezera, kde jsme vstoupili do Bosny a nastavili směr Sarajevo. Cesta po Bosně byla nelítostná, míjeli jsme rozstřílené baráky, sem tam ceduli zákaz vstupu kvůli minám. Bylo asi tak 40°C, cesta rovná jak Route 66, proto jsme nastavili cca 140 km/hod a uháněli vpřed. Jenomže moje pětistovka nemá tolik výkonu, aby byla schopná s bagáží a tou váhou při 40°C udržet rychlost 140 a víc. Měl jsem stále mezi 90 - 100 % plynu. Z obav o skútr jsem zastavil, požádal o lehké zpomalení. Návrh byl zamítnut, ale V-Strom kolega na svoje Pizza kufry vzal moje tašky a hned jsem byl schopen se jich držet a ani to nebolelo. Po cca 100 km jsem si převzal bagáž, protože klesla teplota a cesta se začala klikatit a už jsem stíhal. Sarajevo jsme projeli po obchvatu a nevěřícně jsme koukali na zdejší fabriky a paneláky z doby dost dávné. Za Sarajevem se cesta zúžila a vedla kaňonem, do toho se začala krásně klikatit. Ale nebyl to žádný oheň, spíš strach, protože zdejší silnice byla jako zrcadlo, a to se stmíváním stačilo k tomu, abychom výrazně zpomalili. Zhruba 70 km za Sarajevem směr Černá Hora u města Foča se cesta zúžila na jedno auto a připomínala spíš kozí stezku než silnici. Sem tam jsme se vyhýbali krávám a úsekům, kde chyběla silnice. Na doporučení jsme si vybrali zdejší kemp, kde byly chatky za super cenu. Proto jsme se rozhodli si jednu vzít a naposledy se vyspat v posteli a v kempu. Pak už jen v přírodě. S cenou někde okolo 12 Eur a snídaní nebylo co řešit. Dali jsme si místní guláš, pivo pod českou registrací a hurá na kutě.

Den 4 - Bastasi - Durmitor (Mne) - Durres (Al) - 410 km

Ráno jsme byli vyspaní do růžova. Opět byl pařák, honem na snídani a rychle do Durmitoru. Pokračovali jsme dál po kozí stezce směr hranice. Zdejší hranice tvoří druhoválečný most přes řeku Tara. Při čekání ve frontě jsme prohodili pár slov s českými cestovateli na HD. Cesta pokračovala naprosto nádhernou krajinou, kde je cesta vytesaná do úbočí kaňonu a vede podél řeky Piva. V jedno místě je přes kaňon most. Kam se hrabou Alpy, tohle tam nenajdete. Následovala hráz nádrže Pivsko Jezero, která byla pěkně vysoká a zadržovala krásně modrou vodu. Měl jsem už docela málo benzínu, proto jsme museli najít benzínku. O cca 20 km dál je jedna ve městě Plužine. Přijeli jsme k ní a zjistili, že doplňují hmoty a otevřeno bude až za dvě a půl hodiny. Po chvíli čekání jsme se rozhodli pokračovat směr Žbljak (49 km), kde je také benzínka. Ručička atakovala červené pole a vyrazili jsme s tím, že to prostě nahoře někde chcípne, no co už... S lehkou rukou na plynu jsme se drápali nahoru z kaňonu do NP Durmitor.

Durmitor je jedna z těch nejkrásnějších oblastí, co jsem viděl. Obrovská rovná náhorní planina s cestou na jedno auto, která se poté začne klikatit a vede podél skalisk. Nikde ani živáčka, sem tam nějaké auto. Nikde nic neroste, jen mech a travička. Nahoře na nejvyšším bodě (1860 m.n.m) jsme se chvíli kochali s otevřenými ústy. Moje ručička paliva beznadějně leží na konci palivoměru, a proto jsem se bez motoru vydal dolů. Po vyjetí z Durmitoru byla nádherná silnice a já se ploužil k pumpě. Naštěstí to vyšlo a já do 14l nádrže natankoval 13.94 l paliva. Takže rezerva ještě byla :-D. Vydali jsme se směr Mojkovac. Cestou nás změřili policajti, konkrétně mě a naměřil mi 91 km/h na padesátce. Byli jsme v dědině, to ale nikoho nenapadlo, protože posledních 5 km jsme nepotkali barák. No nic, dělali jsme, že neumíme žádný jazyk, chtěl 60 Euro a nelze platit na místě, vypsal lísteček a posílal mě zpět na poštu do Žabljaku. Ukazoval jsem, že mám 60 Eur, že to chci zaplatit teď. Po chvíli debatování mě pustili. Cesta z Mojkovace ke Skadarskému jezeru byla asi ta nejprapodivnější z celé dovolené. Celou dobu (96 km) jsme jeli z kopce, bylo to až k nevíře, jak dlouhý kopec to byl. Albánské hranice jsme překročili u Skadarského jezera, fronta byla cca tak na 40 min, poté už Albánie. Jak bych charakterizoval Albánii? Asi jako jeden velký chaos na silnici. Měli jsme ještě ujet cca 100 km Albánií a z toho 90 km byla jedna velká kolona, Sem tam v koloně stál policajt, který v tom dělal ještě větší bordel. Zde naštěstí funguje to, že když motorkář na auto zatroubí, tak auto mu chtě nechtě uhne i za cenu, že pojede po krajnici. Tohle Albánci umí pěkně. Takže za neustálého troubení jsme uháněli vpřed. Co mě překvapilo, že se vytratily "hrdinské" BMW GS. Ať jedu kamkoliv, je jich mraky. V Alpách byli jen němečtí důchodci na GS, tady NIC. Asi je to moc luxusní motorka na zdejší silnice. Jezdili tady jen cestovatelé na časem vyzkoušených motorkách. Do cíle zbývalo cca 10 km přímou cestou nebo 50 km dokola po silnici. Zvolili jsme off-road verzi a posledních 10 km jsme jeli asi dvě a půl hodiny. V jednom místě jsme se vyškrábali a vyskákali do hrozného krpálu do slepé uličky u nějakého baráku. V ten moment bylo kolem nás asi 10 lidí, kteří říkali, že dál neprojede nikdo. Se silným sebevědomím se vydal Dominik na V-Stromu nahoru, aby zjistil co a jak, zatímco Kamilovi chladla spojka na SW-600, která udělala pořádnou kouřovou clonu při škrábání se nahoru. Místní lidi a děti už obhlíželi skútry, zatímco místní děti popadly naše telefony a začaly na nich hrát hry. Nemyslely to zle, nechtěly nic ukrást. Po pěti minutách se zpocený V-Strom vrátil a Dominik hlásí "tam nevylezu ani po čtyřech, natož na motorce nebo skútru". Otočili jsme se a vydali dolů. V tem moment přišel první pád dovolené, Kamil to se svým ABS neudržel a v tom krpálu upadl. Nikdo to neviděl, ale skútr mluvil za vše. Ale nic, co by izolepa nespravila. My jsme s Kamilem čekali dole, Dominik šel hledat jinou trasu. V tom se z ničeho nic objevili další lidé. Za chvíli přijel pán z toho baráku nahoře za nějaké chrchle, že nás vyvede nahoru. Vydali jsme se za ním. Na tom prskoletu, co měl, vypadalo to skákání po šutrech lehce, ale my jsme s těmi 250kilovými skútry bojovali o přežití. Vyvedl nás nahoru v tom momentu, kdy kolem projel Dominik s alternativní cestou. Dál byla cestička prašná, místy zpevněná, která nás dovedla do cíle cesty. S hubami plnými písku a prachu jsme byli solidně vyřízeni a padli jsme na zem stejně jako Kamilův skútr. ZASE. Holt na stojanu se stojí blbě, když je kolem písek.

 

Den 5 - Projíždění řekou na pláži - 1 km

Měli jsme odpočinkový den, jen jsme se kochali, jedli, pili, koupali a posedávali na židličkách mezi karavany. Kamilovi to nedalo a chtěl rozebrat spojku na svém SW-600. Dělal to asi půl dne, zatímco my s Dominikem jsme se mu pořád smáli, protože nic nedělal a měl celou hlavu černou od šmíru, co zanechává řemen ve variátorovém prostoru. Nicméně spojka byla spálená solidně, lehce jsme obrousili pakny a začali zase skládat. ALE jak nacpat řemen do polořemenice bez žádného nářadí, když ani jeden znás nedokázal stlačit kontrastní pružinu? Tady přišla řada na sílu. Půjčil jsem si sekeru a řemen jsme mezi řemenice nabouchali. No a pak že "Hondu nespravíš sekerou". Skútr jsme obmotali izolepou, aby aspoň trochu držel pohromadě.

Den 6 - Durres - Vlasina Okruglica - 440 km

Ráno se obytňáky sbalily a vydaly dál na jih Albánie. My jsme zabalili stan a vydali se směr Makedonie. Ten off-road, co jsme absolvovali sem, jsme projeli i zpět, teď už jsme ale jeli na jistotu a nebloudili. Dál se už jelo po silnici, která nebyla nejlepší, ale taky nebyla nejhorší. Projíždělo se přes dědiny, kde vládl tolik typický chaos pro Albánii. V Makedonii jsme projížděli přes NP Mavrovo a mě zase pomalu začal docházet benzín. Naštěstí byla benzínka hned za rohem. takže jsme natankovali a dali si oběd v místní restauraci u jezera Mavrovo Lake. Výhled byl úchvatný, protože na jezeře lítaly hydroplány. Silnice byla tak kluzká, že Dominik měl na špuntech problém V-stroma vůbec zastavit, proto jsme zvolili dálnici. Makedonské dálnice měly mýtné a my jsme platili kartou. Když jsem ukázal, že chci platit kartou, tak baba nasraně zanadávala, že platím kartou a radši mě pustila bez placení. Další tři mýtné brány jsme projeli bez placení všichni. Prý nefungují platební terminály. Před výjezdem z Makedonie je povinnost natankovat, protože benzín tam je pod 28 kč za litr. Po příjezdu do cíle k vodní nádrži v srbském NP Vlasina Rid nás neustále zastavovaly velké žluté cedule "zákaz kempování" pod všelijakými pohrůžkami, počínaje pokutou. Hledali jsme dál a při další off-roadové vložce jsem ohnul kryt ventilátoru a točící se ventilátor dřel o kryt a hrozně hučel. To už přežije a vydali jsme se zpět na první místo k té velké ceduli. Tu jsme objeli a zakempili jsme vedle ostatních kemperů. Vyndáváme vařič na večeři a v tom se ozve již známá rána. SW-600 zase leží na zemi. Za neustálého nadávání Kamila jsem si ho vyfotil a pak jsem mu ho pomohl zvednout.

Den 7 - Vlasina Okruglica - Transfagrasan - 560 km

Opět posilnění Jummi Jum polívkou (nutno doplnit ÉÉÉČKA!) a hurá do Bulharska. Na hranicích jsem přesvědčil strážníka, že má GoPro na helmě je vypnutá a pokračovali jsme dál. Po chvíli jsme odbočili z hlavní na nějakou cestičku pro jedno auto. Cesta byla místy tak zarostlá, že jsme byli z obou stran ošleháváni větvemi a listy místního porostu. Chvíli jsem přesvědčoval kolegy, že mezi Vidinem a Calafatem je nový most, protože ho v Here mapách mám. Pro nedůvěru jsme dál pokračovali do Vidinu, kde JE nový hraniční most do Rumunska přes Dunaj. Je to k nevíře, ale v 21. století, když nebyl tento most, byl mezi Bulharskem a Rumunskem až k moři jen jeden přechod a to most v Ruse. Další jsou až na pobřeží. Dál byla cesta docela nudná, byla to jedna dlouhá rovina a dědina, takže jsme jeli průměrně 100-110. Do dědin nemá cenu ani zpomalovat, protože by akorát místní troubili, proč jedeme tak pomalu. Stereotypní přejezd zpestřil akorát holub, který mě atakoval. Neuhnout hlavou, tak jsem ho sejmul a on mě. Potom mi cca při 110 ulítl kus spodního plastu pod nášlapem, který málem skalpoval Kamila jedoucího za mnou. Dosud ho držela izolepa, která povolila. Plast takhle se mnou jezdil asi 5000 km. Plast jsem sebral, strčil pod popruh brašen a jelo se dál. K Transfagrasi jsme jeli na jistotu, dva z nás už tam byli. Před hrází je takový Free kemp, kde se dá přebrodit řeka a přespat. Samozřejmě jsme brodili, když už jsme tam.

 

Den 8 - Transfagarasn - Transalpinapass

Ráno nás čekalo překvapení, poprvé jsme neviděli slunce, bylo zataženo. Přebrodili jsme zpět, zaplatili nějaký směšný poplatek za spaní (to tu dva roky zpět nebylo) a vyrazili jsme na hráz. Na hrázi byl nepředstavitelný houf lidí, něco se tam slavilo. Dál k passu ale provoz řídl. O krásách Transfagrase nemá cenu mluvit, je to nádhera, jak krajina, tak silnice (koukněte na Top Gear). Když jsme nahoře projeli skrz tunel, byli jsme udiveni. Tady je lidí jak na GG, přitom silnice je prázdná! Z údolí se sem linul mrak a vypadalo to, že zmokneme. Pokecali jsme s nějakými motorkáři a poté jsme se vydali šnečím tempem do toho mraku. Dole samozřejmě chcalo. To nejhorší jsme přečkali v restauraci, potom jsme oblékli nepromoky a mířili na jih pod Transalpinu. Nesmím opomenout, že T-maxe jsme sbírali ze země 2x, Silver Winga 3x, a že přišlo i na V-stroma, ten Dominikovi upadl při dolévání vody ze studánky. Tudíž jsme si byli téměř rovni. Pod Transalpinou jsme sjeli ze silnice a našli si místo ke spaní. Místo bylo jak vystřižené z Pána prstenu, paloučky, nízká travička, nějaká ta zvěř, sem tam glum. Prostě nádhera. Jelikož to byla předposlední noc, udělali jsme si oheň u vody, opekli buřty a debatovali o zážitcích.

Den 8 - Transalpinapass - maďarské hranice - 470 km

Když jsme večer zakempovali, mysleli jsme si, že je to klidné místo. Ráno kolem jezdily traktory a davy lidí, kteří na nás čuměli. Zde se naše cesty rozdělily. Kamil jel sám do Košic. Já a Dominik jsme zůstali pohromadě. Sbalili jsme stan a vydali se přes louku na silnici a nahoru na Transalpinu. Opět to byla stojanová akce... nádherná silnice a zatáčky. Ze začátku byly mraky, ale později se vyjasnilo a Transalpina ukázala celou svoji NÁDHERU! S údivem jsme asi hodinu a půl seděli na vrcholu, pojídali půlmetrový trdelník a kochali se tou neskutečnou nádherou. Dolů jsme kličkovali mezi osly (mají se lépe než u nás, soudě podle jejich výrazu a úsměvu od ucha k uchu), kteří se potloukali po silnici, a pokračovali jsme dál na Alba Lulia. Po odbočení z hlavní nás a ostatní odrazovala silnice, která byla zprvu nezpevněná, ALE PAK! Fantazie! Nejúžasnější silnice, co jsme v životě jeli. Devadesát km těch nejkrásnějších zatáček vedoucích údolím kolem řeky, naprosto perfektní asfalt kazil sem tam 100metrový úsek bez asfaltu, nejezdila tam žádná auta, no prostě pecka. Ztratil jsem kus stojanu, stejně jako poser proužek. Dál už byla cesta tak nějak normální, až na množství semaforů. Kdybychom měli na každém stát a čekat na zelenou, tak tam jedeme ještě teď. Proto jsem nezastavovali na červené, nebyl žádný provoz, takže jsme nikomu nepřekáželi. Potkali jsme asi 50 semaforů s opravovaným úsekem a cca 0 dělníků. Jedna červená ale byla osudná. Potkali jsme auto a cca v 70 jsme zajeli do kačírku. Dominik se té díře vyhnul, ale já ne. Bylo to tak rychlé, že jsem se stihl jen zapřít a pořádně chytit řídítek. Pic-pic-prásk, ozvaly se dorazy vpředu i vzadu a já jsem se helmou bouchl o to nízké plexi, co mám na T-maxu. Další tři vteřiny jsem byl pasažérem na neovladatelné motorce. Naštěstí jsem motorku dostal pod kontrolu na druhé straně silnice a neupadl jsem. Odnesly to jen ložiska řízení. Následoval řízek na maďarských hranicích a poté cca 70 km za maďarskými hranicemi jsme sjeli ze silnice a tam si ustlali.

Den 10 - Brno (Tábor) - 550 (750) km

Ráno jsme vyjížděli brzo kvůli vidině domova. Rozloučili jsme se a dál jsme pokračovali sólo. Já jsem zakončil cestu přejezdem přes sedlo Baba a pak po dálnici z Malacek domů.

Foto: Tomáš Bouška