Švédsko a Norsko na skútru aneb 6 369 km v sedle

První obrysy cesty se začaly rodit zhruba v listopadu, kdy jsme si koupili průvodce. Toho jsme bez konkrétních představ po večerech průběžně pročítali. Jelikož jsme po Švédsku chtěli cestovat se stanem, ideální variantou logicky bylo mít vlastní dopravní prostředek. Půjčení auta na 2 – 3 týdny by vyšlo na dost peněz, takže mě postupem času napadla trochu šílená myšlenka – vyrazit do Švédska na skútru. Kromě očekávatelného problému se sbalením to vypadalo jako ideální varianta. O tom se mi podařilo přesvědčit i Aničku, takže zbývalo vyřešit nosiče na boční kufry (na Majesty 400 se originální nosiče nevyrábí), což se víceméně podařilo a naší expedici už nestálo nic v cestě. Celkový zavazadlový prostor se díky tankvaku a trojici kufrů dostal přes 200 litrů. Jelikož jsme ale museli kromě oblečení a běžných potřeb na cestu sbalit stan, karimatky a spacáky, bylo balení i tak docela andrenalinovou záležitostí. I toto jsme ale zvládli, a tak jsme v pátek 20. 6. mohli z Brna vyrazit na cestu. Původně jsme chtěli vyrazit v sobotu ráno a dojet do Rostocku, odkud jsme v neděli ráno měli trajektem přeplout do Dánska. 780 kilometrů hned první den v nás ale budilo respekt, takže jsme vyrazili už v pátek a přespali u kamaráda v Praze.

Sobota 21. 6. (604 km)
Zhruba o půl deváté vyrážíme po dálnici do Německa. Pokus o poslední natankování v ČR nám nevyšel, pokračujeme tedy dál bez zastávky. Řidší síť čerpacích stanic mě postupně znervózňuje čím dál víc a nakonec raději sjíždíme do Drážďan a tankujeme ve městě. Na cestě jsme necelé dvě hodiny a malé protažení a kafe přichází k chuti. S pravidelnými krátkými zastávkami pokračujeme až k Rostocku, poblíž něhož máme vyhlídnutý kemp na břehu Baltského moře. Cestou nás potkalo pár přeháněk, ale ochrana na skútru je perfektní a ani nezastavujeme, abychom si oblékali nepromoky. Do kempu dojíždíme asi v 16:50 a zjišťujeme, že recepce je otevřená do 17:00 – takže jsme na místě akorát. Poprvé stavíme stan (s vybalováním nám to trvá snad hodinu) a jdeme se projít a hledat něco k snědku. Končíme v restauraci přímo v kempu, číšnice odmítá pokusy o komunikaci v angličtině, tak se jakž takž domlouváme německy. Po večeři se jdeme projít na pláž a chvíli si užíváme pohled na bouřící moře a lodě plující z Rostocku. Kolem desáté zalézáme do spacáku, trajekt vyplouvá v devět ráno, takže musíme vstát poměrně brzy.

Neděle 22. 6. (234 km)
Vstáváme někdy po sedmé, po základní hygieně začínáme balit. To nám ještě moc rychle nejde, takže nakonec vyrážíme po osmé. Jelikož jsem si špatně nastavil GPS, musíme zastavit a já začínám být nervózní, jak to stihneme. Nakonec to bylo úplně bez problémů a po půl deváté už čekáme na nalodění. Spolu s námi na začátku fronty čekají dvě anglicky mluvící slečny, které prosí Aničku o fotku. Následně parkují na trajektu za námi a chvíli se neúspěšně pokoušejí připevnit kola připravenými pásy. Nakonec to vzdávají a kola zahazují na zem. Nám se připevnění podařilo, a tak opouštíme podpalubí a vydáváme se nahoru. Dvouhodinová cesta ubíhá rychle – kafe, pár fotek a jsme tam.
V Gedseru z trajektu vyjíždí souvislá kolona vozidel, ze které se po chvíli odpojujeme a na parkovišti dolaďujeme oblečení, které jsme v rychlosti při vyloďování trochu odflákli. Čeká nás jen asi 170 km do Kodaně, tak jedeme v klidu a kolem poledne si dáváme "obědovou" pauzu – kafe a luxusní párek v rohlíku se slaninou uspokojují hlad i chuť. Do kempu kousek od Kodaně dorážíme v polední pauze. Čekání na ubytování si zkracujeme obhlídkou okolí kempu, vypadá hezky. Po druhé hodině konečně stavíme stan a po sprše vyrážíme na prohlídku centra Kodaně. Skútr v centru není problém zaparkovat (stejně jako nikde dál na cestě) a pěšky procházíme nábřeží. Nemůžeme vynechat Malou mořskou vílu a pak přes vojenskou pevnost Kastellet míříme pomalu zpátky ke skútru. V kempu si vaříme za asistence kachen večeři a jdeme do televizní místnosti, kde je i wi-fi. Vyřídíme přes Skype telefonáty domů, při tom koukám na fotbal a jdeme spát.

Pondělí 23. 6. (375 km)
Tentokrát vstáváme o něco později, snídáme, pomalu balíme a z kempu vyrážíme až někdy před dvanáctou. Přes Öresundský most konečně dojíždíme do Švédska a kolem Malmö jedeme na sever. Cestou nás potkává další déšť, a jelikož je před námi dost temno, zastavujeme a oblékame se do nepromoků. Po chvilce samozřejmě pršet přestalo, takže nejvíc vody jsme nabrali při předchozí zastávce. Do Gränny, kde chceme přespat, je to ale ještě minimálně 250 km, takže po cestě bez problémů usycháme. Na dálnici se brzy rozptyluje fáma, o které jsem četl na fórech – že Švédi pečlivě dodržují rychlostní limity. Na dálnici, kde je povoleno 110, jezdí většina cca 120 – 130. Na druhou stranu jezdí určitě klidněji a předvídatelněji. Dorážíme po šesté večer, Gränna je městečko jako z pohádky a my vyrážíme na procházku. V supermarketu zkoušíme místní pivo, je to slabota, protože běžně se může prodávat jen slabá desítka, silnější pivo i ostatní alkohol je k dostání jen ve státních prodejnách. Na břehu jezera Vättern si dáváme večeři a vyrážíme ještě do přístavu udělat pár fotek. Pohled na město při západu slunce vypadá ještě o stupeň lépe a my můžeme jít spokojeně spát.

Úterý 24. 6. (327 km)
Dnes nás nečeká dlouhá cesta, do Stockholmu je to něco přes 300 km, což při kvalitě švédských silnic bude malina. Po sbalení tedy ještě zastavujeme na náměstí v Gränně. Není problém nechat bundy a helmy položené na skútru, nikomu to ani nepřijde zvláštní ... kéž by to tak šlo i u nás. Navštěvujeme polární muzeum věnované tragické polární expedici z konce 19. století, kromě toho je tady momentálně i výstava fotek. Nakupujeme upomínkové předměty, v cukrárně typické bonbóny (které nám moc nechutnají) a jedeme do Stockholmu. GPS nás neomylně vede k Aniččiným příbuzným, u kterých už jsme očekáváni a luxusně pohoštěni. Vybalujeme svoje věci a užíváme si opět pohodlí postele. Ve Stockholmu už je světlo docela dlouho do noci, takže se nám večer ještě nechce moc spát a usínáme před půlnocí.

Středa 25. 6. (0 km)
Ve středu s naším hostitelem Danem jedeme veřejnou dopravou do centra Stockholmu. Tady nás v rychlosti provádí starým městem a ukazuje, kde co je. U královského paláce sledujeme slavnostní střídání stráží (divadlo pro turisty) a vyrážíme směrem na Djurgården. Dan se odpojuje a pokračujeme pěšky sami. Cestou po nábřeží si dáváme lehký oběd, který Aničku vůbec neuspokojil, a dorážíme k Vasamuseet, což je muzeum s potopenou lodí ze 17. století. Anička – stále myslící na jídlo – není nakloněna prohlídce, takže pokračujeme dál. Kolem Nordiska museet, které moc neláká ani mě, postupně přicházíme ke Skansenu. Ten představuje muzeum pod otevřeným nebem a zároveň zoo. Jelikož do konce otevírací doby už ale zbývá jen asi hodina a půl, rozhodujeme se, že ho navštívíme až ve čtvrtek. Aspoň si tedy konečně dáváme ještě něco k jídlu, což některým výrazně zvedá náladu. Vydáváme se tedy zpátky k metru, cestou ale potkáváme Aquaria Vattenmuseum, které vypadá zajímavě a my jdeme dovnitř. Jednotlivé místnosti zde představují různá prostředí – tropický prales, oceán, korálový útes, atd. Různobarevné ryby, žraloci, mořští koníci nebo piraně – to všechno jsme viděli a za návštěvu to určitě stálo. Po návratu do našeho přechodného stockholmského bydliště jsme opět uvítáni výbornou večeří a zvažujeme, jestli tady nezůstat až do konce naší cesty. Dan nás trochu odrazuje od cesty na sever a navrhuje, abychom jeli raději do Norska, polární kruh a půlnoční slunce nás ale lákají, takže přes malé pochybnosti jsme stále rozhodnutí pokračovat podle plánu.

Čtvrtek 26. 6. (90 km)
Abychom se alespoň trochu odvděčili za péči, nabízíme, že nachystáme k obědu chilli con carne. Podařilo se, i když doma děláme určitě lepší, a po obědě tentokrát na skútru vyrážíme znovu do centra. Cesta trvá 30 minut, tohle číslo nás při cestování po Stockholmu potkává až podezřele často. Ve Skansenu je spousta domků, které ukazují život v různých částech Švédska. Zastavili jsme se například v pekárně, kde paní pekla trvanlivý a placatý chleba, jenž nabízela s máslem na ochutnání (mňam). Těšíme se ale hlavně na zoo, kde konečně vidíme losy i soby. Cestou k nim nás ale fascinují i tuleni rozvalení na kamenech uprostřed jezírka. Spokojení se přesouváme na domluvenou schůzku s mým spolužákem Tomášem (30 minut), který ve Stockholmu momentálně taky pobývá. Ten nás zve na vynikající a obrovskou pizzu, takže si ji balíme ještě na druhý den. To chceme vyrazit na ostrůvky kolem Stockholmu – archipelago. S tím nám Tomáš výrazně pomáhá, a tak máme plán na pátek vymyšlený. Při zadání adresy "domů" zobrazuje GPS opět 30 minut a já musím kontrolovat, jestli jsem náhodou nezadal cestu zpět do centra. Večer krátce posedíme s Danem a Stáňou, ale tentokrát jdeme spát trochu dřív, protože Dan ráno vyráží autem do ČR.

Pátek 27. 6. (60 km)
Plán pátečního výletu je jasný – dojedeme do Vaxholmu (jak jinak než za 30 minut) a odtud lodí poplujeme na ostrov Finnhamn. Loď stíháme jen tak tak, protože nevíme, kde přesně zastaví. Nicméně naskakujeme a vyrážíme na plavbu mezi tisíci ostrovy a ostrůvky. Počasí je perfektní, co víc si můžeme přát! Po hodině a čtvrt vystupujeme na Finnhamn a vyrážíme na procházku po ostrově. Je tady i hostel nabízející malé chatky, ale je teprve začátek sezóny, takže moc lidí nepotkáváme. Po asi dvouhodinové obchůzce se vracíme do kavárny poblíž místa nalodění a dáváme si kafe. Cestou se ještě zastavujeme na malé molo udělat pár fotek, ale když se mezi vyhřátými kameny mihne zmije, Anička vyžaduje okamžitý přesun. Zpáteční cesta vede trochu jinudy, ale v záplavě ostrovů kolem se tak jako tak neorientujeme, dokud nezahlédneme hrad u Vaxholmu. Skútr poslušně čeká na parkovišti vyhrazeném pro motorky obklopen asi dvacítkou dalších strojů. Přijíždíme na poslední přespání ve Stockholmu, Anička ještě přepírá oblečení, abychom na dalších 14 dní začínali s čistým štítem (prádlem). V internetovém bankovnictví večer zjišťuji nemilou věc – za každé tankování u bezobslužných benzínek se na účtu blokuje 400 – 500 SEK (i když tankujeme vždy cca za 100 SEK), musíme si tedy na "platící" účet poslat další peníze, aby bylo čím platit. Jak později zjišťujeme, peníze se blokují na celý měsíc, je dobré s tím tedy předem počítat, případně místo debetní karty použít kreditní, jak to ostatně dělají i Švédi.

Sobota 28. 6. (405 km)
V sobotu mají přijet děti našich hostitelů – Jonáš a Cornelia, takže odjezd posouváme na odpoledne. Stáňa nám nabízí, ať ještě zůstaneme, ale s ohledem na předpoveď počasí už nemáme moc na vybranou, protože v dalších dnech má pršet. Čekání si krátíme koupelí ve vyhřáté vířivce a po příjezdu Jonáše a následně Cornelie povídáme a povídáme. Po obědě dostáváme ještě vynikající koláč, který opět podlamuje naše rozhodnutí se někam přesouvat. Nakonec ale přece jenom před čtvrtou hodinou vyrážíme. Sigtunu a Uppsalu kvůli zdržení prohlížíme jen ze sedla skútru a ujíždíme směr Sundsvall. Tahle cesta je asi nejchladnější delší přesun z celé výpravy, 12 °C nás řádně vymrazí a jsme rádi, že jsme nerealizovali myšlenku "Vezmeme si jen kevlarové rifle, ať ušetříme místo...", bohužel boty jsme až tolik neřešili a prodyšné tenisky na cestu byly asi největší krok vedle. Ale mohlo by to být i horší. Po příjezdu kolem deváté hodiny zběžně projdeme kemp, vaříme si čaj a zalézáme se zahřát do spacáku. V tom je nám konečně teplo.

Neděle 29. 6. (505 km)
Celou neděli máme vyhrazenou na cestu, v Sundsvallu ještě zkoušíme štěstí v Bauhausu a snažíme se vymyslet zateplení bot. Končí to samozřejmě izolepou. Naštěstí se oteplilo, takže už ji následně použijeme jen asi dvakrát. Silnice je neustále lemována nekonečnými lesy, takže příliš zajímavostí nepotkáváme a Anička pospává. Na jednom z odpočívadel chvilku po nás zastavuje auto s pražskou poznávací značkou, stojí ale kus od nás a nejsme nijak moc žhaví se družit, takže nasedáme a pokračujeme. Navečer po malém bloudění dojíždíme do kempu blízko Piteå, kde bohužel nefunguje avizovaná wi-fi, tak jdeme jen na tradiční obhlídku okolí a následně do spacáku.

Pondělí 30. 6. (240 km)
Za polární kruh už to máme kousek, po výjezdu tedy směřujeme do nejvýchodnějšího místa naší výpravy – Luleå. Součástí města je Gammelstad (v překladu staré město), kostelní městečko zapsané na seznamu UNESCO. Je to spousta červených domků kolem jednoho kostela, jeho součástí je malé venkovní muzeum hodně podobné Skansenu ve Stockholmu. Po této zastávce jedeme dál, je krásně a kilometry utěšeně přibývají. Kousek od našeho cíle – Jokkmokku – se dostáváme za polární kruh a zastavujeme na odpočívadle kvůli povinnému vyfocení u cedule. Řádí tady ale létající bestie velikosti sršňů, kterým se evidentně hodně líbíme. Motorkářské oblečení nás naštěstí bezpečně chrání, ale příjemné to není ani trošku, proto rychle nastavujeme samospoušť. Chvilku před odjezdem za námi zastavuje auto a z něj vystupuje vysmátý pán v kraťasech a tričku. Zdraví a mává, ale vzápětí se hmyz začíná věnovat i jemu a on s hrůzou v očích běží zpět do auta. Po příjezdu do Jokkmokku už máme hlad, zastavujeme hned u hlavní silnice a jdeme na pizzu. Zkouším tu se sobím masem – chutná to trochu jako hovězí a je docela tuhé, podruhé bych si to už asi nedal. Po jídle míříme do příjemného rodinného kempu, kde nám při stavění asistuje místní vlčák. Dožaduje se pozornosti a házení klacku, čímž se jenom nechá vyprovokovat k větší aktivitě. Naštěstí za chvíli máme postaveno, schováváme se do stanu a pes vyráží hledat jinou oběť. Na recepci si bereme letáky s informacemi o národních parcích v okolí, večeříme a jdeme spát.

Úterý 1. 7. (80 km)
Z nabídky národních parků vybíráme Muddus, je nejblíž a z ostatních divočejších máme přece jenom trochu respekt (snad příště). Po cestě potkáváme prvního "přírodního" soba, prochází se po silnici a projíždějící auta ho ani trochu nerozptylují. Když se přesouvá k výjezdu z nepřehledné zatáčky, neúspěšně se ho z dálky snažíme poodehnat a odjíždíme. Do parku musíme jet kousek po nezpevněné cestě, na které potkáváme druhého soba. Ten už je z naší přítomnosti docela vyděšený, ale pro úprk volí nepříliš šťastnou variantu. Utíká před námi po cestě, než konečně pochopí, že by měl uhnout do lesa. Dorážíme na parkoviště, ze kterého se dá vyrazit na pěší okruh. Volíme trasu k vodopádu, jenž má být vzdálen asi 7 kilometrů. Bohužel jazyková bariéra nás přivádí na složitější cestu, ze které se naštěstí po chvíli vracíme na tu snazší. Všudypřítomnému hmyzu odoláváme v narychlo zakoupených moskytiérách, ve kterých sice nevypadáme moc atraktivně, ale fungují spolehlivě. Po třech hodinách chůze lesem, který se příliš neliší od těch u nás, potkáváme vracející se Nizozemce, kteří vyrazili chvíli před námi. Soudíme, že už se vrací od vodopádu, takže to musí být blízko, vyvádějí nás ale z omylu tím, že došli jenom na dohled k menšímu vodopádu a k "hlavnímu" jsou to ještě asi 2 kilometry. Nakonec volíme stejnou strategii, protože cesta prostě neubíhá a začínáme toho mít dost. Pokračujeme tedy ještě kousek, fotíme vodopád a po svačince vyrážíme zpět. Tmavnoucí obloha nás utvrzuje, že uspíšení návratu byl dobrý nápad. Naštěstí spadlo jenom pár kapek a návrat ke skútru je už bez problémů. Cestou zpět do Jokkmokku na stejném místě jako ráno potkáváme soba. Vzhledem k tomu, že opět bez většího zájmu prochází mezi auty, máme podezření, že je to ten samý. Kousek od Jokkmoku si ještě vyhlížíme jezero, u kterého bychom si mohli vyfotit půlnoční slunce. Sem se po odpočinku a večeři v kempu zhruba o půl jedenácté vracíme a průběžně fotíme polohu slunce. Kolem půlnoci se na malou chvíli schovává za kopec na horizontu a následně se znovu objevuje. My tedy máme splněno a můžeme jet spát. V tuto chvíli už skútr ukazuje 8 °C, proto jsme rádi, že do kempu je to jen kousek a rychle se zahříváme ve spacáku.

Středa 2. 7. (330 km)
Ačkoliv jsme podle prvotního plánu chtěli na severu zůstat delší dobu, myšlenka navštívení Norska nás přece jenom zaujala, a tak už ve středu chceme vyrazit vnitrozemím zpět na jih. V Jokkmokku ještě navštěvujeme Sámské muzeum, nakupujeme pohlednice a můžeme jet. Anička tradičně pospává, ale dnes mám trochu krizi i já, protože cestou se absolutně nic zajímavého neděje. Zastavujeme tedy na benzínce a dáváme si jídlo a kafe, které má kýžený efekt. Večer přijíždíme do kempu ve Storumanu, kde nás vítá přeháňka a asi miliarda mikroskopických mušek, na které nefunguje ani moskytiéra – do té naopak pronikají a je to ještě horší. Naštěstí funguje aspoň repelent – samozřejmě ne ten "přírodní" koupený u nás, ten jsme brzy museli nahradit trochu jiným kalibrem, který jsme koupili už v Jokkmokku. Po postavení stanu k nám přichází z pohodlí blízké chatky postarší Švéd a obdivuje, jak jsme daleko od domova a nechápe, jak jsme schopni se s tím vším naložit na skútr. Před večeří ještě využíváme wi-fi u recepce, voláme domů a následně míříme do stanu.

Čtvrtek 3. 7. (320 km)
Kvůli muškám, které jsou opravdu nesnesitelné, ráno balíme co nejrychleji a pokračujeme v cestě. Rádi bychom v Östersundu navštívili losí farmu a následně dojeli až do Åre. Kolem třetí hodiny odpoledne jsme na místě, ale zjišťujeme, že "prohlídky" jsou v 11:00 a 13:00. Naději, že bychom mohli aspoň losa zahlédnout, hasí místní farmář s tím, že losi se po obědě rozcházejí do lesů. Po krátké debatě se rozhodujeme v Östersundu přespat a zkusit štěstí zítra. Trondheim ještě počká. Ubytováváme se tedy v kempu v úplném centru města, který je nacpaný k prasknutí. Večeříme těstoviny s pestem, které jsme koupili v místním Lidlu (připadali jsme si jako doma) a vyrážíme na tradiční obhlídku kempu. Poblíž právě probíhá venkovní diskotéka (nejspíš pro "tábořící" děti) a my se bavíme playboyem oslňujícím dvanáctileté fanynky. Protože už je po desáté, pro některé slečny přijíždějí rodiče a my taky míříme do spacáku.

Pátek 4. 7. (337 km)
Počkat si na losy se vyplatilo, v jedenáct jsme s menší skupinkou turistů připraveni vyrazit. Průvodce zjišťuje, kolika jazyky bude muset mluvit, a po zjištění, že jsme z ČR, vybírá Aničku mezi VIP členy, kteří budou krmit malá losátka. O informace jsme lehce ochuzeni, protože dvouminutový výklad ve švédštině následují obvykle dvě věty v angličtině. Pak se konečně přesouváme k ohradě. Malí losi, kterým je jen pár týdnů, nás už z dálky mlsně vyhlížejí a vrhají se na příchozí krmiče. Lahve s mlékem jsou brzy prázdné. Pak už můžeme dovnitř i my ostatní, losátka ale jeví zájem spíš o okolní trávu a jsou všechna neustále v pohybu. Zlatý hřeb dopoledne ale přichází až za chvilku. To pokračujeme k další ohradě, kde už čeká asi šest dospělých losů – a že jich je kus! S respektem pozorujeme, jak během chvilky spořádají přinesené brambory a nemůžeme se na ně vynadívat. Jsou opravdu ohromní, ale vypadají klidně a přátelsky. Po chvíli jsme s překvapením vpuštěni do ohrady a stojíme jim tváří v tvář. Snažím se losa přilákat na trs trávy a překvapivě to zabírá a jí nám z ruky. Nemá nic ani proti hlazení, ale kvůli extra mastné srsti to není nic příjemného, proto zůstáváme spíš u pozorování. Na závěr s námi ještě zapózuje na společné foto a my odcházíme se skvělým zážitkem. Cestou do Åre ještě krátce zastavujeme v Glöse, kde jsou několik tisíc let staré petroglyfy. Pak už míříme vstříc horám a Norsku. S přechodem hranic nás čeká menší dopravní šok. Na krásných a širokých silnicích je nejčastější povolená rychlost 70 km/h a Norové na rozdíl od Švédů rychlost docela dodržují. Máme tedy moře času sledovat okolí, které je tady o poznání rozmanitější. Brzy se blížíme k moři, resp. fjordu dlouhému 130 kilometrů, a po pobřeží dojíždíme k Trondheimu, kde na následující dva dny rozbalujeme stan. Sledujeme další západ slunce v odrazu moře, který se nám nikdy neomrzí a jdeme spát.

Sobota 5. 7. (30 km)
Předpověď na sobotu hlásila jasno a teplo, proto po příjezdu do Trondheimu odepínáme nohavice u kalhot a v tričku vyrážíme ke katedrále Nidaros. Ta je popisována jako největší středověká památka v celé Skandinávii. A oprávněně – přicházíme sice ze severní strany, odkud vypadá tak nějak "normálně", po přesunu k západní straně ale zůstáváme koukat a ještě víc nás potom uchvátí vnitřek. Jsou zde prvky románského slohu i gotiky, takže nám hodně připomíná "naši" baziliku v Třebíči, je ale ještě o něco větší. Posloucháme zanícené vyprávění sličné průvodkyně a obdivujeme i obrovské varhany, které později uslyšíme hrát (k čemuž, jak jsme se dozvěděli, je potřeba uživatelské jméno a heslo). Procházkou přes centrum míříme k přístavišti, odkud jedeme na blízký ostrůvek Munkholmen, na který místní vyjíždí na pikniky. I když je dost teplo, voda je ledová, což ale návštěvníkům nebrání v koupání. My odoláváme a smáčíme si jen nohy. K večeru se ochlazuje, tudíž začíná postupný hromadný úprk. První loď přeplněná odjíždí a my musíme půl hodiny čekat na další, což na větrném molu není úplně příjemné. Zpět v Trondheimu nasedáme na skútr a vracíme se do kempu, kde nás čeká odpočinek před dlouhou cestou do Osla.

Neděle 6. 7. (550 km)
Snídáme, balíme a kolem desáté hodiny se vydáváme na dlouhou cestu. Míříme na E6 – hlavní tepnu od severu až na jih Norska. Očekávali jsme klidnou cestu po dálnici, ale chyba lávky. Z 500 kilometrů dlouhé cesty je dálnice jenom zhruba 100 kilometrů od Osla. Je to tedy klasická norská cesta, kde převládá sedmdesátka a každou chvíli projíždíme nějakou obcí. Ale zase ty výhledy! Bohužel místy lehce prší, což cestu příliš nezpříjemňuje. Navíc se většině řidičů nechce moc předjíždět ani pomalejší kamiony, takže často postupně předjíždíme delší kolony, abychom se následně po tankování opět dostali na jejich konec. Do Osla tak téměř po 10 hodinách dojíždíme vyčerpaní a brzy jdeme spát.

Pondělí 7. 7. (309 km)
Předpověď na pondělí není příznivá, zhruba od poledne má prakticky celý zbytek dne pršet. Volíme tedy návštěvu Munchova muzea a pak chceme pokračovat do Göteborgu – žádné procházení centrem v dešti stejně nemá smysl. Muzeum obsahuje většinu díla norského malíře, asi proto je vstup provázen bezpečnostní prohlídkou. Hned na začátku expozice se dostáváme k asi nejznámnějšímu obrazu – Výkřik. Ten má dokonce osobní hlídačku. Některé obrazy vypadají dost děsivě, ale návštěvy určitě nelitujeme. Když vyjdeme ven už prší, takže spěšně nasedáme na skútr a jedeme pryč. Déšť nás ale provází dál a zesiluje a než si nasadíme nepromoky, tak mám řádně promočené rukávy. Prší ale dál a ještě víc, směrem na jih už ale vede dálnice, tak se přece jenom jede lépe. V Göteborgu už neprší a my můžeme v kempu v klidu postavit stan a povečeřet. Zhoršující se počasí a nevalná předpověď na další dny nás utvrzuje v myšlence dřívějšího návratu domů.

Úterý 8. 7. (30 km)
Celé úterý máme vyhrazené na prohlídku Göteborgu, parkujeme tradičně úplně v centru a jdeme navštívit katedrálu, která je vlastně takový normální kostel. Kolem opery po nábřeží procházíme k dalšímu kostelu – tentokrát trochu netradičnímu. Feskekörka – rybí kostel – je klasická rybí tržnice, dáváme si tady blíže nespecifikovanou rybu (každý jinou). Nejdřív prodavačka neví, jak se ryby jmenují v angličtině, následně nám to říká její kolega, ale nám to stejně nijak nepomáhá. Chutnají každopádně dobře a my spokojeně pokračujeme k Muzeu umění. Před ním stojí socha Poseidona, který podle našeho průvodce musel po svém představení podstoupit kvůli pohoršení místních zmenšovací operaci. V muzeu se Anička nejvíc těší na expozici francouzských impresionistů, která je ale jako naschvál zrovna v rekonstrukci. Lehce zklamaní tak chceme vyrazit do kempu, ale venku je právě pořádný liják, tak ještě chvilku trávíme v koutku se suvenýry. Cestou chci ještě vyřešit jeden technický problém – jelikož se nám cesta odbočkou do Norska o dost prodloužila, potřebujeme vyměnit ve skútru olej. Nejdřív se snažím sehnat použitelný olej, ten ale stojí v přepočtu přes 500 Kč za litr, tak zkoušíme ještě další benzínku, jestli nenajdeme levnější. U třetí benzínky to vzdávám a kupuji dva litry, shodou okolností je zrovna tady volně k dispozici garáž, kde podle obsluhy můžu nechat použitý olej. Výměna tak probíhá zcela bez problémů. Večer ještě naposledy procházíme kemp a shodujeme se, že už se těšíme domů.

Středa 9. 7. (625 km)
Máme v plánu ve 13:00 jet trajektem z Trelleborgu do Sassnitzu, z Göteborgu je to ale ještě 300 km, proto vyrážíme docela brzy. Cesta utíká naprosto bez problémů, do Trelleborgu přijíždíme kolem poledne a zastavujeme se ještě nakoupit nějaké drobnosti pro rodinu. Lístek na trajekt si chceme koupit až na místě, což se ale neukazuje jako úplně nejšťastnější, protože stojí dvakrát víc, než kdybychom si ho zarezervovali předem. Holt ne vždy všechno vyjde ideálně. Naloďujeme se tedy a vyplouváme na čtyřhodinovou cestu. Tentokrát to nějak víc houpá a nám to nedělá moc dobře, a tak už z daleka vyhlížíme cíl. Původně jsme chtěli přespat ještě na severu Německa a ve čtvrtek už dojet domů. Jelikož to ale do Brna je stále přes 800 kilometrů, rozhodujeme se, že pojedeme, co to půjde. Vyhlížíme si kemp u Berlína, kde podle mojí mylné interpretace informací na internetu má být recepce otevřená až do 22:00. Přijíždíme ve 21:45, když do auta právě nasedá nějaká paní, která vzápětí vystupuje a ptá se nás, jestli tady chceme přespat. Až poté jsme zjistili, že recepce je oficiálně otevřená do 18:00. Měli jsme tak po smůle s trajektem zase docela štěstí. Po delší době je v noci dokonce tma, takže bleskově naposledy stavíme stan a jdeme spát.

Čtvrtek 10. 7. (608 km)
Ráno s úlevou naposledy balíme stan a vyrážíme domů. Česká republika nás vítá deštěm, opět oblékáme nepromoky. Nadšení z toho, že už jsme skoro doma, nám to ale nekazí. Že jsme opět "doma" na silnicích poznáváme hned za hranicemi, řidičská kultura nám bude určitě chybět. Domov se blíží a my děláme osudovou chybu, když sjíždíme na jídlo na 66. kilometru. Nájezd na dálnici je zde totiž zavřený a my musíme jet po dálnici 10 kilometrů zpět, než se znovu napojíme na správný směr. Alespoň už přestalo pršet, takže volíme ještě zastávku v Třebíči u našich a pak už konečně hurá domů.

Celkem jsme najeli 6 369 kilometrů (možná nesedí celkový součet dní, protože jsem některé odhadoval). Spotřeba při dálničních 110 - 120 km/h se blížila 5 litrům, při klidné (pomalé) jízdě přes Norsko jsme jeli pod 4 litry.

Dovětek naší redakce:

Za redakci SP tleskáme a smekáme zároveň. Cestopis byl pro svou autenticitu uveřejněn tak, jak nám byl předán, tzn. bez jakýchkoliv změn, zásahů a úprav. Máte-li podobné zážitky a chcete-li se o ně podělit s čtenáři SP, kontaktujte nás na adrese info@skutrportal.cz