Moto Cesta 2012, na skok do Španělska....

1. DEN

22.9.

Ráno jsme vyrazili kolem sedmé hodiny. Počasí moc přívětívé nebylo, jak už to na přelomu září a října bývá. Ale jelo se celkem dobře, i když místy byla mlha. Přejeli jsme česko-německé hranice a svištěli dál po dobrých německých silnicích. Jediné, co nám kazilo cestu, byl déšť. Ale dalo se to vydržet. Projeli jsme po obchvatu kolem Mnichova ve směru na Itálii a potom už hurá na jih. Tento den jsme dorazili do italského kempu a zde strávili první noc.

2. DEN

23.9.

Tak tento den hned po ránu nevypadal moc ukázkově. Byla mlha a vypadalo, že bude pršet. Něco jsme pojedli, sbalili stany a vyrazili směrem Paso de Stelvio. Příjezd ke Stelviu byl za hodně velké mlhy. O to větší bylo překvapení po výjezdu k vrcholkům hor. Nad mraky pod vrcholky bylo krásně slunečno. Byl tam nádherný výhled po okolních horách, které se úchvatně jakoby vynořovaly z mlhy. Sjezd dolů byl už bez mlhy. Během sjezdu se Pavlovi začala přehřívat zadní brzda, asi horkem :-) Raději jsme na pár desítek minut zastavili a počkali, až vychladne. Během čekání nás trochu pobavila kolem projíždějící skupinka trochu zvláštně vytuněných aut. Byla zdobená různými doplňky, např. rohy z býka a podobně zvláštními věcmi. Brzda vychladla a my vyrazili na další cestu. Kratší zastávku jsme dali v jednom městečku po cestě, kde se konala nějaká veřejná ochutnávka či co to bylo. Lidé, někteří v krojích s cedulkami na krku, přecházeli od stánku ke stánku a stále něco jedli a popíjeli.:-) My jsme cedulky neměli, takže jsme se uchýlili do jedné blízké pizzerie. V tomto městečku jsme pro tento den zažili poslední celkem dobré počasí. Po zbytek cesty téměř pořád lilo jako z konve. Při průjezdu Itálií směrem na jih bylo hodně znát, jak se zvyšuje teplota, během večera stoupla k 26 stupňům. Což byla oproti pár stupňům nad nulou, když jsme vyráželi z Čech, dost příjemná změna. Kolem jedenácté hodiny večer jsem dorazili do italského kempu, kde se nám ještě podařilo ubytovat. Bylo po letní sezoně, kemp byl téměř prázdný, majitel byl docela příjemný pán, který nám na uvítanou přinesl dvě vychlazená piva,. Po dlouhé cestě a při tom rychlém oteplení dost bodla.:-) Něco jsme ještě snědli a zalomili to do stanů a spali.

3. DEN

24.9.

Probudili jsme se do krásného teplého rána a po sbalení stanů a bagáže se chystali vyrazit. Po pár metrech jízdy Pavel zastavil a začal něco zkoumat na své motorce. Zastavil jsem také, došel k němu a dozvěděl jsem se, že má děravou hadici od přední brzdy. Dodnes nevíme, jak ta díra vznikla, hadice nebyla zpuchřelá a byla v ní dírka jako od špendlíku. Poptali jsme se v pár servisech ve městě, ale nikde ji neměli skladem, pouze nám nabízeli její objednání. Na to nebyl čas, tak jsme se rozhodli pokračovat dál a po cestě hadici shánět. V jednom z dalších měst nám ochotně nějací Italové z obcbchodu jeli svým autem ukázat cestu k Yamaha prodejně, která provozovala i servis. V servisu byla zrovna ta jejich italská pauza na oběd, tak jsme museli počkat do 14:00. Mezitím jsme si všimli kolem postavených vraků skútrů, které stály kousek od prodejny. Pavel si během chvíle na jednom z vraků vyhlédl brzdovou hadici, která by mohla na motorku pasovat a čekali jsme na konec siesty. Ve dvě hodiny dorazili zaměstnanci servisu. Dovolili nám vymontovat hadici z toho vraku skútru a jejich technik pomohl Pavlovi s výměnou hadice a brzdové kapaliny. Nechtěli za to vůbec nic. Za což jim velký dík. Nic nám již nebránilo pokračovat směrem do Francie. Projeli jsme pobřežními městy Monte Carlo, Monaco (Monaco je vlasně i stát) Cannes a Nice. Kousek za Nice jsme vyrazili do již předem vyhlídnutého kempu. Tam nás čekalo nemilé překvapení. Kemp byl zavřený. Bylo už kolem deváté večer, tak jsme se vydali hledat nějaký jiný kemp. Po nějakém tom hledání se nám podařilo kolem půl jedenácté najít otevřený kemp a konečně se uložit k odpočinku.

4. DEN

25.9.

A bylo tu další ráno. Dnes nás čekala návštěva Saint Tropez, kam jsme se těšili mimo jiné i na známou četnickou stanici z filmů s Luisem de Funesem. Během dopoledne jsme se vydali po pěkných silnicích francouzského pobřeží. V Saint Tropez jsme navštívili již zmiňovanou četnickou stanici, která vypadala úplně stejně jako ve filmu. Před ní postával i četník a fotili se u něj turisti. Trochu jsem si zavzpomínal na ty staré dobré komedie a určitě si zas nějakou pustím, až se vrátím domů. :-) Zaparkovali jsme nedaleko přístavu a přístav jsme si i prošli. Po návštěvě Saint Tropez jsme se zastavili na kratší koupání na jedné místní pláži. Na kus řeči se u nás stavil jeden nizozemský turista z pláže a pochlubil se nám, že jeho žena pochází z Polska, nakonec nám ji i přivedl představit, když je to prý skoro naše krajanka. Po rozloučení s plážovými turisty jsme vyrazili směrem k našemu dašímu naplánovanému cíli, kterým byl kaňon Verdon. Již se stmívalo a do kaňonu nám zbývalo ještě asi 50 km. Rozhodli jsme se ubytovat v prvním kempu po cestě. Hledání kempu nám opět zabralo dost času, během něj jsme narazili i na nějaké noční vojenské cvičení. Vojáci z jeepu nám naštěstí cestu ke kempu ukázali, takže se nám ho nakonec i podařilo najít. Byl to takový odlehlý kemp v pustině, který ani moc jako kemp nevypadal, asi i proto že byl prázdný a neoplocený. Po tmě, za svitu baterek jsme postavili stany a šli na kutě.

5. DEN

26.9.

Po ránu působil kemp mnohem odlehleji než předešlý večer. Za světla bylo vidět kolem.:-) Jednalo se o jakýsi statek, kde majitelé prostě pronajímali na táboření ke statku přilehlé louky. Ale abych nepřeháněl, byl tam i domek s umyvadly a sprchou. Tekla jen studená, což jsem zjistil již předešlý večer. Ke kaňonu Verdon jsme to měli již jen pár kilometrů. Během hodiny jsme k němu dorazili. Kaňon Verdon patří mezi největší kaňony Evropě. Je dlouhý kolem 20 km a je lemovaný vápencovými skalami. Táhne se k jezeru Lac de Ste-Croix. Průjezd kaňonem byl nádherným zážitkem, který nám trochu zkazil jeden technický problém. Asi ve třech čtvrtinách kaňonu jsme zastavili u pěkného výhledu a můj stroj se rozhodl stávkovat a již nenastartoval. První podezření padlo na baterii. Pavel vymontoval z BMW svou baterii, kterou jsem připojil k té své 1,5 mm silnými měděnými dráty (klubko tohoto drátu jsem vezl s sebou pro všechny možné účely, na tento se opravdu hodily. Podařilo se mi nastartovat. Vyrazili jsme dál a během cesty se mi podařilo koupit v jednom obchodě za docela dobré peníze malou nabíječku, takže jsem opět měl trochu větší pocit jistoty. Během dne místy dost pršelo, ale jinak cesta ubíhala dobře. V nočních hodinách jsme nakoupili zásoby v supermarketu a když jsme už vyráželi, že budeme hledat kemp, tak jsem opět nenastartoval. Opakoval se proces startování mého skútru Pavlovou baterkou. Ten ze mě měl opravdu radost, protože kvůli vyndání baterie musel opět odmontovávat klíčem držáky z pásoviny na tanvak, které si před cestou vyrobil a velice si je při předchozí jízdě pochvaloval. Ale co by pro mne neudělal. :-) Mezitím se ke tmě přidala ještě mlha. Hledání kempu bylo za mírnějšího bloudění, ale nakonec jsme ho našli. Přijeli jsme do něj jak jinak, než pozdě večer. Na recepci již nikdo nebyl. Projeli jsme tedy škvírou kolem závory a zabrali místa. Pavel šel stavět stan a já jsem vyrazil hledat nějakou zásuvku, abych si mohl dobít baterii. Už jsem přestával věřit, že tam bude nějaká funkční, ale nakonec jsem jednu našel na WC pro invalidy. Dal jsem tam baterii nabít a vyrazil postavit stan a také konečně zalehnout. Dobrou. :-) V noci mě rušil asi nějaký potkan, co dojídal venku moji konzervu. Asi půl hodiny, než jsem usnul, jsem poslouchal, jak tam s ní chrastí a pěkně u toho mlaská.:-)

6. DEN

27.9.

Ráno jsme vstávali časně. Bylo mokro a mlha. Došel jsem si na WC pro nabitou baterii, namontoval ji do skútru a po sbalení stanů jsme mohli pokračovat. Důležitý moment tohoto rána byl ten, že jsem nastartoval. Buď bylo ještě moc brzo nebo kemp byl mimo provoz, protože na recepci stále ještě nikdo nebyl. Čekat se nám nechtělo, tak jsme, ač moc neradi, odjeli bez zaplacení. :-) Z pochmurného rána se během chvíle vyklubalo slunečné dopoledne a nálada byla hned i po včerejších zážitcích mnohem lepší. Po cestě jsme projížděli městem Carcassonne, kde jsme si nemohli odpustit menší zastávku. Carcassonne je jedním z nejzachovalejších středověkých měst v Evropě. A jeho návštěva byla velmi ojedinělým zážitkem. Prostě na vás trochu dýchne historie. Hradby ve sluneční záři majestátně obepínaly celé město. Procházeli jsme jej, kochali se dobovou architekturou a to místy za zvuku bubnu, na který pomalým rytmem bubnoval místní mnich. Prohlídka Carcassonne byla za krásného počasí opravdu úchvatná. Z Carcassonne jsme vyrazili za naším novým cílem, který jsme přidali až během cesty. Tím cílem bylo to, že si uděláme malou zajížďku přes Andorru. Příjezd k hranicím Andorry provázela znatelná změna krajiny. Přibývaly kopce, které se nakonec změnily v hory. Ani jsme se nenadáli a už jsme projížděli Pyrenejským pohořím. Užívali jsme si klikaté horské slinice a také jsme zastavili doplnit benzín. V Andoře je prý nejlevnější benzín v Evropě a také byl, litr stál 1 euro a pár centů. Andorru jsme projeli asi za dvě hodiny po horských cestách, které lemovaly hotely a lyžařská střediska. Po průjezdu hranicí do Španělska přišla opět změna krajiny. Popsal bych to jednoduše, přejeli jsme z vláhy do sucha. Španělsko nás přivítalo vysušenou a ne moc vábnou krajinou. Je to zkrátka taková trochu vysušená země, ale je tam teplo. Večer jsme dorazli podle plánu ke kempu. Zde nás čekalo nemalé zklamání, kemp byl zavřený. Rozhlíželi jsme se po krajině, která na tom místě trochu připomínala poušť a zkonstatovali jsme, že zde není kde přespat. Do kempu se dostat nedalo, byl obehnaný vysokým plotem. Pavel ještě podnikl jeden poslední zoufalý pokus a zavolal na telefonní číslo z cedule na vratech kempu, kde mu bylo sděleno, že nám můžou přijít otevřít, ale až ráno.:-) Bylo již pozdě a také jsme byli dost unaveni, tak jsme se rozhodli dojet do nejbližší civilizace zkusit sehnat nějaké ubytování pod střechou. To se nám podařilo v jednom hostelu ve městečku Baviera Navakles. Ubytováni jsme byli ve třetím patře hostelu, kam jsme na noc pro jistotu vynosili kufry a vaky z motorek. Parkovali jsme totiž hned naproti vchodu do nějakého baru, kde to docela žilo. V hotelovém pokoji proběhla i příprava večeře na plynovém vařiči, nic jsme při tom ani napodpálili. Večeře se povedla, šlo se na kutě.

7. DEN

28.9.

Ráno jsem vstával před půl šestou. Čekala mne cesta na trajekt z Barcelony do Janova. Po naložení věcí na skútr se se mnou přišel rozloučit Pavel. Popřáli jsme si vzájemně šťasnou cestu a s rozbřeskem jsem vyrazil na cestu. Za klidného provozu na silnicích jsem dojel až před Barcelonu. Zde již začal větší provoz na několikaproudových silnicích. S menším zablouděním jsem našel přístav, kde jsem si vyzvedl na základě rezervace palubní lístek na trajekt. Měl jsem do vyplutí ještě dost času, tak jsem si přístav i trochu prohlédl. Nejvíce mě zaujal obrovský zaoceánský parník. Náhodou jsem i potkal české turisty, kteří na parníku přijeli. Moc si pochvalovali lodní komfort. Při cestě zpět ke skútru jsem potkal jednoho českého poutníka, který se zrovna také vracel ze své cesty. Představil se mi jako Petr z ..... už si nepamatuji z jakého města byl. Chvilku mi vyprávěl, že do Španělska jezdí často a vždy ujde kus z takzvané Svatojakubské cesty. Do Španělska prý přijel se známým na kamionu a vracet se prý bude letadlem. Popřáli jsme si hodně štěstí a já se odebral i se skútrem k nalodění. Připojil jsem se ke skupince italských motorkářů, kteří se na samých zánovních strojích vraceli domů z výletu. Nejdříve si mě prohlíželi trochu svrchu, ale když zahlédli mou poznávací značku, tak byl vidět v jejich pohledech alespoň krapet uznání. :-) Cesta na trajektu trvala 19 hodin. Během ní jsem si již připadal trochu osaměle, tento pocit též umocňovala sorta spolucestujících. Byli to většinou Arabové, někteří i s rodinami, Italové a Španělé. Na Čecha jsem nenarazil, ale to jsem ani nečekal. Ve společné kajutě bylo poměrně dost živo a dost velký nepořádek. Některé skupinky cestujících měli pod sebou doslova nastláno z odpadků a zbytků jídla. Něco takového se opravdu moc nevidí. Jiný kraj, jiný mrav. :-) Noc jsem prospal jen z části, v kajutě byl neustále někdo hlučný vzhůru. Ale nakonec se mi k ránu podařilo usnout.

8. - 9. DEN

29. - 30.9.

Ráno kolem sedmé hodiny trajekt dorazil do italského přístavu Genova. Po vylodění následoval průjezd celnicí. Už tam tento den začal opravdu pěkně. Dodávky s arabskými příslušníky projížděly přes celnici bez většího zájmu celníků. Zato já jsem celníkům asi nějak padl do oka a hned si mě odstavili stranou. Následovalo vyndavání všech věcí z kufrů a cestovního vaku. No prostě jsem musel vyndat i věci, které jsem neměl venku po celou cestu. Všechny jsem je pěkně vysázel na mokrou silnici, protože zrovna pršelo. Vše mi důkladně zkontrolovali, včetně vysypání tuby s vitamínem C. Nic, co hledali, zřejmě nenašli, tak jsem si to vše zase uklidil, oblékl nepromoky, protože začalo ještě více pršet, a s asi hodinovým zdržením konečně vyrazil na cestu. Po ujetí asi 20 km jsem se zastavil na benzínce natankovat benzín, usadil se na skútr, stiskl startovací čudl a ejhle - nic. Bylo mi jasné, že je to zase ta baterie! Odtlačil jsem skútr k blízkému obchůdku na parkoviště a přemýšlel, co dál. Po průzkumu obchodu jsem zjistil, že je pod ním v suterénu WC, nikde nebyly zásuvky, ale nakonec se jedna našla v místnosti na přebalování dětí, pod pultem. Takže bylo jasno. Vybalil jsem z kufru nabíječku, kterou jsem si koupil už ve Francii, a pustil se do nabíjení baterie. Baterii s nabíječkou jsem schoval pod pult, na zakrytí jsem použil podložku z přebalovacího pultu a odešel čekat ven. Ono také nebylo moc dobré se tam stále zdržovat, jelikož ta přebalovací místnost byla na dámském WC. :-) Asi po dvou hodinách jsem došel pro baterii a rozhodl se zkusit nastartovat. Hurá, chytlo to! :-) Na benzínce jsem pro jistotu koupil startovací kabely a zase jsem mohl jet. Tak jsem si zpocený a mokrý už říkal, že to snad bude dobré a v tom mi skútr začal chcípat. Jel jsem zrovna po dálnici. Za neustálého chcípání motoru a problikávání budíků a kontrolek jsem ujel ještě asi 2 km, ale pak byl konec. Zajel jsem k hrazení na okraji dálnice a zoufale přemýšlel, co teď. Odtah se mi v Itálii volat nechtělo. No nenapadlo mě nic lepšího, než zkusit někoho zastavit a přes startovací kabely to zkusit znovu nahodit. Na dálnici mi samozřejmě nikdo nezastavil, ale stále jsem to nevzdával a z kufru vyndal startovací kabely a zkoušel na projíždějící auta mávat jimi. Asi po dvaceti minutách mi zastavil jeden italský motorkář. Zkusil jsem tedy přes kabely připojit jeho baterku a nastartovat, ale skútru se ani nerozsvítily kontrolky. Bylo jasné, že to bude někde v elektronice. Italský motorkář mi nabídl, že mně doveze k nejbližšímu SOS telefonu a pomůže zavolat odtah, což jsem nakonec, i když ne zrovna s nadšením, přijal. Po zavolání odtahu mne Ital dovezl přes další sjezd z dálnice zpět k mému stroji. Po půl hodině dorazil odtah, naložili jsme porouchaný skútr. Řidič mi sdělil cenu odtahu, zeptal se, jestli mám peníze a nabídl mi, že mne odtáhne do nejbližšího města, kde si mám najít servis. Což jsem si v tu chvíli, jelikož byla sobota odpoledne, vůbec neuměl představit. Během cesty mi řidič nabídl, že mě doveze k jednomu servisu, kde mne prý v pondělí snad vezmou. Tam mě i dovezl, zaplatil jsem 180 euro za 15 km jízdy odtahovkou a řidič se se mnou rozloučil a odjel. Dotlačil jsem skútr do areálu servisu a všiml si, že k němu přísluší i prodejna motorek a že mají ještě otevřeno. V prodejně mi sdělili, že tam technici ještě jsou a že se mi tedy pokusí pomoci. V servisu jsem strávil několik hodin a jen shrnu, po docela dlouhé době mi nakonec vyměnili regulátor. Asi v půl šesté večer mi skútr předali. Zaplatil jsem a po pár metrech jízdy začaly opět blikat kontrolky. Vrátil jsem se do servisu a následovalo ještě asi hodinové spravování. Poté mi byl skútr předán s tím, že to byl nějaký špatný kontakt. Poděkoval jsem a vyrazil na cestu. Technici už šli také domů. Byl přece jen už večer. Tentokrát již skútr jel. Po ujetí pár kilometrů jsem vyjel z města. Už se stmívalo a já si všiml, že na mne stále blikají protijedoucí auta. Za chvíli jsem zjistil proč. Nesvítilo mi přední světlo. Zastavil jsem a přemýšlel, co s tím. Vracet se do servisu nemělo cenu, technici už odešli domů. Začal jsem tedy v dešti u silnice rozebírat přední masku u světla, abych zjistil, čím to je. Bohužel začalo ještě více pršet, nebylo kde se schovat, tak jsem to složil a bez světla vyrazil zpět do města hledat nějaký úkryt před deštěm. Ve městě se mi podařilo najít kryté místo u výlohy prodejny aut a zároveň tam bylo od té výlohy trochu vidět. Rozebral jsem kryty a kontroloval pojistky. Všechny byly v pořádku, světlo bylo připojeno také. Až asi po hodině různého laborování jsem si všiml, že vzadu v masce je schovaný za rámem ještě jeden konektor podobný tomu, co je připojený ke světlu. Přepojil jsem ho tedy ke světlu a ejhle, světlo svítilo! Hurá!:-) Došlo mi, že kvůli výměně regulátoru museli technici sundat kryt i se světlem a při vracení zpět ho připojili k jinému konektoru, který byl stejný, ale nešel do něj proud. To jsou tedy věci. :-) Ale hlavně, že to svítilo. Namontoval jsem zpět plasty a zpocený, mokrý a už celkem dost unavený z tohoto dne jsem konečně v půl desáté večer vyrazil do deštivé noci směr ČR. Letmo jsem ještě zamával německému ovčákovi, který po mně z výlohy, u níž jsem prováděl opravu, neustále pokukoval.

Rozhodl jsem se jet nejdříve mimo dálnice, abych se vyhnul případnému odtahu, kdyby skútr náhodou opět začal stávkovat. Po prvních sto kilometrech bez závady jsem se teprve odvážil najet na dálnici a už jsem upaloval směr sever Itálie a Německo. Cesta již proběhla bez závad. Jel jsem nepřetržitě přes noc a po vetšinu následujícího dne. Po cestě bylo pár zastávek na nejnutnější odpočinek, jen na českých hranicích jsem už opravdu usínal, což jsem vyřešil dvěma redbuly a v pět večer jsem byl konečně doma. Třikrát hurá!!! Opravdu jsem byl doma! :-)

Redakce SP:

Dlouho jsme nečetli tak pěkný cestopis a tak slovo dalo slovo a vy si můžete s laskavým svolením autora přečíst celý a nijak neupravovaný cestopis i na našich stránkách. Více cestopisů včetně kompletní fotogalerie pak najdete na www.fotohruska.cz