Miniskútrexpedice kolem SLOVENSKA

DEN PRVNÍ

Start je v pondělí a nejdále to má Vítek, jede až ze Slaného. Připojujeme se v Květnici a vyrážíme směr Kutná Hora pro další dva účastníky Mirka a Lukáše. To byla na delší dobu poslední zastávka. Následoval až oběd kdesi v motorestu. Posledními připojivšími se účastníky byli Marek a Jitka v Moravské Nové Vsi. Teď už zbývalo překročit řeku Moravu a přestat utrácet koruny a začít pouštět do oběhu eura. Ta však bylo pro některé přítomné potřeba nejdříve získat a to v prvním bankomatu hned za hranicemi. Než se tak stalo, byli všichni řidiči podrobeni zkoušce ohněm nebo spíše štěrkem, kdy ho na první křižovatce na slovenském území leželo asi pět centimetrů. Horkou chvilku v horkém počasí zvládli všichni se ctí bez ztráty laku i sebevědomí. Cílem prvního dne byl autokemp v obci Senec u Slunečních jezer. Asi hodinové intermezzo nás čekalo v Ivanke Pri Dunaji u spolucestovatele z loňské Skútrexpedice Romaniševičem. On a jeho drahá manželka nám připravili překvapení v podobě jídlem a pitím prohýbajících se stolů. Bylo to naše první setkání se slovenskou gastronomií a Romaniševičovou manželkou, nutno říct, že velmi příjemné. Setkání se neslo v duchu vzpomínek na loňské zážitky a byli jsme i varováni před nekvalitou zdejších silnic.

Po rozloučení ukrajujeme posledních 15 kilometrů do nocležiště u jezer mě připomínajících Mácháč, jen s tím rozdílem, že Máchovo jezero není kolem dokola obestavěné.

Stavíme stany a připravujeme se na prohlídku okolí. No, prohlídka okolí ve skutečnosti nastala až druhý den za světla, ale teď jsme spíše hledali nějakou schůdnou nálevnu. Výběr byl nekonečný, tak zaplouváme do restaurace s pěti druhy českých a několika dalších cizokrajných piv. Zde jsme zažili jev tak typický pro náš zbytek slovenského tripu. Bez ohledu na chuť, žízeň a výši útraty nás po desáté hodině nekompromisně vyhodili. Respektive zabouchli výdejní okénko a to bylo jako rozloučení se zákazníky. Zadaní a Víťa šli spát, ostatní se vydali lovit skalpy slovenských děvčat. To se dovídáme ale až ráno z vyprávění a podrobné fotodokumentace.
 

DEN DRUHÝ

Ranní očista a procházka k jezeru, jak lépe může začít den? Při výjezdu platíme, loučíme se s Mirkem a Lukášem a nabíráme směr Rožňava a Krásnohorské Podhradie. Přesto, že ty cesty byly tak hrůzostrašné, jednalo se asi o nejlepší motozážitek z celého týdne. Desítky kilometrů jsme nepotkali ani auto a ani ves nebo městečko. V Česku něco nevídaného. Pokud nějaká obec na cestě byla, nestačili jsme se divit.

Chýše udržované za pomoci plechů z rozstříhaných sudů, shnilých prken a igelitů. Takzvaná rómská otázka zde dostávala úplně jiný rozměr, než na jaký jsme z naší domoviny zvyklí. Zde opravdu nejsou rodiny jezdící si pro dávky auty či dokonce taxíky. Byli tu ale i obce, kde tito občané navlečení do oranžových vest s nářadím v rukou zvelebovali většinově bílou obec a tak si odpracovávali svoje sociální dávky (takových bylo po cestě ještě několik). Toto byla co do pořádku naprosto vzorová obec. Při zastávce v Levici jsme prozkoumali místní zbytky hradu a pokračovali dále.

V podhradí Krásné Hůrky za přispění Markova Garmina malinko bloudíme, nakonec se ubytujeme v prázdném kempu v chatce za 3,50 euro na osobu. Cena odpovídala kvalitě, ale než rozbalovat stan, to se raději i obě očka přimhouří. Každopádně Obsluha byla velmi ochotná a milá a dokonce nás přemlouvala, ať si dáme stroje pod opodál stojící párty stan. Krásná Hůrka se tyčila na kopci nad obcí a měla sundanou střechu. Jeřáb, který stál někde na hradním nádvoří, se otáčel, což značilo jakýsi stavební ruch. Ptali jsme se paní recepční, jestli je ráda, že hrad bude mít novou střechu a tím pádem jí přitáhne více turistů. Smutně se na nás podívala a řekla, cituji: “Však novú strechu spraviť museli, cigáni hrad zapálili.” Takže asi tak. Momentálně jsme se všichni shodli, že hrad vypadá jak z pohádky Ať žijí duchové, než si s tím skřítci poradili. Nezvyklá pro nás byla i zkušenost se všudypřítomnými dvojjazyčnýmy nápisy ve slovenštině a maďarštině. Jinak standardní průběh večera, první restaurace zajistila jídlo, pivo a v devět nás vyhodili a druhá restaurace zajistila druhé pivo a vyhodili nás v deset. Kdo nevěří, ať tam běží, ale hosti jsou fakt až to poslední, co chtějí hospodští vidět. Je to jak v Cimrmannovi: ”Nejdřív si zařídil hospodu u silnice na Písek, ale začali mu tam chodit lidi, tak si nakonec postavil tohleto (Hospoda Na mýtince)”. Dnes najeto hodně přes 300 kilometrů, tak alou na kutě.
 

DEN TŘETÍ

Další den je přesun znatelně kratší a bude končit u Zemplínské Šíravy. To je na rozdíl od Slunečních jezer takový větší Mácháč. Cesta byla podobná té předchozí, jen v o trochu větším vedru. V jedné vsi nesoucí název Jasov (asi do smrti nezapomenu tento název) byly kontrasty mezi pracujícím obyvatelstvem a těmi ostatními asi největší. Začátek obce ovládlo gheto, mix paneláků a domků.

Zbytek obce upravený a v centru dokonce částečně zrekonstruovaný klášter premonstrátů. Dále se zde nachází Jasovská jeskyně, kterou jsme bohužel neviděli, neb jsme o ní nevěděli. Někde kousek za Jasovem v jedné extrémně uklizené vesnici mi byla udělena zkouška pozornosti a nástupu brzdného účinku u AA 500. Zcela bez varování nám před přední kolo skočil pes velikosti malého prasete. Byla to taková klasická vesnická směska odolná počasí i pneumatikám skútrů. Přes veškerou snahu se střetu nepodařilo zabránit, protože Petra nebyla připravena, nemohl jsem brzdy zatáhnout na krev. Válet se uprostřed Slovenska po zemi kvůli psovi se mi ani trochu nechtělo. Následoval takový menší žďuchanec, po kterém vořech odběhl za roh a už jsme ho neviděli. Na konci obce jsme zastavili nakrmit naše dvoukolové miláčky. Benzínová pumpa byla zřízena zcela netradičně. Kasa a obchůdek byl klasický zděný domek, ale stojany a nádrže byly integrovány v lodním kontejneru. Zajímavé a velmi netradiční. Teď už stačilo jen objet Košice a vydat se směrem na Michalovce, odkud je to do našeho dalšího kempu jen kousek. Další chatka pro pět osob už za trochu vyšší cenu, zato ale s vlastní sprchou a záchodem.

Bylo časné odpoledne, tak hurá do plavek a vyzkoušet, co vydržíme. Překvapivě teplá voda, ve které jsem vytvořil pár temp i já, byla nečekaně čistá. Sice trochu mělké a kamenité, ale ve 32° ve stínu báječné. Obrovské množství stánků a stánečků nabízelo nejen občerstvení, ale i důležité dovolenkové předměty jako sluneční brýle, pantofle, stříkací pistole a perníková srdce. Ve stánku, který jsme využívali my, byl dokonce gril v provozu nonstop. Nepřeberné množství druhů piv bylo už jen třešničkou na skvělém dortu. Seznámili jsme se zde ze dvěma budějovickými motorkáři, kteří na Šíravu jezdí každoročně. Většinou jich jezdí vícero, bohužel tento rok všichni hodili zpátečku a manželka jednoho z nich si den před tím zlomila při pádu klíční kost, tak musel chudák pokračovat sám jen s kamarádem. Pro manželku s motorkou si přijel švára s dodávkou. To je ale pech. Každopádně bylo dobře, že nejeli domů taky, alespoň nám pomohli vypít kořalku, co vlekli Marek s Jitkou.
 

DEN ČTVRTÝ

Ráno ale s čistou hlavou míříme k ukrajinským hranicím směr Užhorod. K hraničnímu přechodu se dostaneme asi na sto metrů. Bez pasu však dál ani krok.

Celníci se netváří nijak nadšeně, tak fotíme, co se dá a vyrážíme dál. Plánem je dojet podle hranice na sever k Polsku a na Duklu. Na papírové mapě cesta je, ve třech různých navigacích je cesta taky. V reálu se z krásné asfaltky stává horší asfaltka, pak zpevněná cesta, polňačka a další jízdu nám znemožňuje křoví, které tu polňačku prostě zarostlo. Otáčíme se a vracíme se asi 7,5 kilometru na nejbližší křižovatku, kde volíme jinou trasu. Nevadí, člověk si má vyzkoušet všechno.

Po cestě zastavujeme u dřevěného kostela, kterých je všude plno. Mezitím jsme projeli obcí Miková, kde se narodili rodiče Andyho Warhola. Další zastávkou je dukelský průsmyk. Všichni spolucestovatelé mi kladli na srdce, abych zejména tuto pamětihodnost nevynechal a zdůraznili, že je nezbytné při návštěvě Slovenska toto místo v žádném případě neminout. Bylo zde ukrutné vedro, ale čas máme dobrý, tak padá rozhodnutí dojet až do Levoče, kde se na nás těší Bubel s Áďou. V tomto kempu se rozdělujeme, někteří volí chatky a někteří penzion. Abychom nezapomněli, kde se nacházíme, tak i přes ujištění pana majitele kempu, že večeři ještě dostaneme, dostáváme pivo a informaci o tom, že pan kuchař odešel už před drahnou dobou. Marek s Jitkou jdou spát a my s Víťou odjíždíme taxíkem do víru Levoče. Bohužel zde probíhají jakési slavnosti, tudíž jsou obě restaurace plné.

Zachraňuje nás až Áďa, jenž nás vyzvedává po předchozí domluvě u Klietky hanby a ve vlastním domě nás krmí a napájí. Podobně jako restauratéři jsou na tom levočtí taxikáři. Áďa se snažila zajistit tzv. rodinného taxikáře, ale měl vypnutý telefon. Na co ho taky zapínat při nějakých hloupých slavnostech, kdy se po městě pohybuje akorát pár tisíc lidí navíc? Vzali jsme zavděk původním odvozem v Renaultu Thalia, který evidentně byl před nedávnou dobou v příkopu a zadní náprava měla své nejlepší časy již za sebou. Taxametr asi pan řidič v naší přítomnosti neopotřeboval a řekl si o čtyři eura stejně jako při první cestě, i když jel tak maximálně polovinu cesty. Budiž mu k užitku, třeba si koupí něco, co bude mít jednotnou barvu a přestane zákazníkům jízdu prokládat rychlostními zkouškami. Sprcha a peřiny byly pro dnešek to pravé zakončení.
 

DEN PÁTÝ

V půl deváté se dle domluvy objevuje B 650 EXE s Bubelem a jeho ženou v sedle. Mají nás protáhnout skrz Tatry po slušných cestách. To se daří a jelikož si Mára s Jíťou přáli vyfotit Štrbské pleso, stavíme tam a jdeme na malou vycházku. Jako první nás zaujme obrovská hromada sněhu, která zbyla na sjezdovce od zimy.

Stavím sněhuláka a za všeobecného veselí se fotíme. Následovala prohlídka dnes již prakticky nefunkčních skokanských můstků a nakonec obcházíme po vyhlídkové trase celé pleso. Pokračujeme dál a vyzkoušíme kousek dálnice.

Zastavili jsme na oběd za Liptovským Mikulášem u Liptovské Mary. Prohánělo se zde neuvěřitelné množství plachetnic, skoro jako někde na moři. Tady naše společná cesta s Bubelovci končila. Po rozloučení a slibu brzkého shledání jsme zamířili tentokrát pod vedením Víti do Oravice, příjemného horského střediska na úpatí Roháčů. Zde jsme strávili dvě noci v chatě v kempu hned na okraji městečka. Nějakých 200 metrů nás dělilo od venkovního termálního koupaliště, jehož služeb jsme hojně využili. Denní vstupné pět euro a dva bazény s vodou 28°a 35° nešly odmítnout. O večeři se nám postaral takový větší stánek se sezením, protože ve vedlejší restauraci už v půl deváté nevařili. Po sdělení, co si o takových praktikách myslím a nulové zpětné vazbě ze strany obsluhy, jsme odešli. Ve stánku se o zábavu postaral starší pán, který měl kytaru a jenom dva zuby. Nicméně jeho repertoár byl nevyčerpatelný a hosti byli určitě spokojeni.

DEN ŠESTÝ

Ráno následujícího dne byl na programu největší slovenský skanzen Muzeum oravské dědiny Zuberec- Brestová. Z oravské oblasti sem svezli všechny možné druhy roubenek včetně kostela. Při naší prohlídce zde probíhalo i focení svatby. Je to tady opravdu velmi, velmi pěkné. Jen pro kuřáky to není ideální místo pro návštevu, nesmí se v celém areálu kouřit. A hodina a půl je tak minimální čas na prohlídku.

Ve vedlejší kolibě nás slušně nakrmili a můžeme se vydat na poslední pamětihodnost tohoto dne, Františkovu hutu. Jednalo se o ruiny budovy s vysokou pecí stojící tak trochu podivně v poli. Počasí nás tento den zkoušelo a z nebe nás neustále zkrápěly dešťové přeháňky. Bylo toho akorát tak dost a proto jsme udělali čelem vzad a jeli si nahřát kosti do termálů. Pocit horké vody na těle a deště padajícího na hlavu je neobvyklý. Pak zase chvíle sluníčka, po pěti minutách následovaná olověnou oblohou. Prý to je v Tatrách normální.

V těchto termálech bylo příjemné pravidlo, že pobyt ve vodě nemá přesáhnout třicet minut, což jsme samozřejmě dodržovali a ve volných chvílích ochlazovali své prohřáté vnitřnosti zlatavým mokem. Ani nám nepřišlo, že následující den se již vydáme k domovu a ukrojíme posledních téměř 500 kilometrů.

DEN SEDMÝ

Popis posledního dne cesty nemůže být kdoví jaký, jelikož jsme většinu cesty protrpěli na dálnicích a než jsme se k nim dostali, tak to byly spíše nervy než nějaké pohodové cestování. Zajímavá v uvozovkách byla tak pouze ztráta Víťova kufru, který se bez varování vycvakl z plotny a odkutálel se do příkopu vedle silnice. Víťa samozřejmě zářil štěstím a pro jistotu ho na další cestu zajistil gumicukem.

Předtím jsme ale zastavili ve Staré Bystřici u fungl nového orloje. Taktéž doporučuji zhlédnout. D1 byla na pěti místech svedená do protisměru kvůli bourání mostů, což nám jednostopým zase tak moc nevadilo, na rozdíl od povrchu té betonové rychlostní komunikace. S Markem a Jitkou jsme se rozloučili ještě na Slovensku a Vítek s námi jel až ku Praze. Všichni jsme dojeli domů v pořádku a i stroje vydržely.

DOSLOV

Tady na konci bych ještě rád napsal, co se do mého popisu nevešlo nebo nehodilo. Vtipná mi přijde “přísnost” slovenské STK, kdy na ulici nepotkáte auto se stopou rzi, ale to, co se line za zvuky z pod kapot a od náprav, jste v životě neslyšeli. Úplně všichni motorkáři se tu zdraví. Slovensko má krásnou krajinu a výborně zde vaří. S žádným špatným přístupem ohledně toho, že přijeli Čehúni, jsme se nesetkali. Nezávidím jim to proklaté euro a ani normální obyvatelé z něj nejsou nadšení. Benzín za čtyřicet a více korun na poměrně řídké síti čerpacích stanic není také žádná výhra. Malebnou zajímavostí na východním Slovensku je sloup u cesty s hnízdem čápů v každé vesnici. Kdo na Slovensku ještě nebyl nebo to je již drahnou dobu, měl by se tam vydat podívat. Není nutné to absolvovat v jedné stopě, protože Slovensko není zrovna motorkářský ráj, ale na dovolenou s dětmi nebo i bez je to tam hodně dobré. Ještě jednou chci poděkovat našim slovenským přátelům Bubelovcům a Romaniševičovcům za vřelé přijetí a příjemné chvíle strávené v jejich přítomnosti.