Dovolená po Itálii

Plánování bylo letos takové lehce zrychlené, neboť jsme se rozhodli využít vymožeností internetu a přes booking.com si postupně zarezervovali sedm různých hotelů a hotýlků, které lemovaly naši cestu. Toto řešení navrhuji všem, kdo chtějí maximum z minima. Například čtyřhvězdičkový Best Western Hotel Master za 1650 za jednu noc pro dva lidi se snídaní nelze než doporučit. To ovšem byl už spíše závěr naší cesty, tak zpět k výjezdu. Nebyl by to začátek skútrdovolené, aby nezačalo pršet. Vloni to počkalo kilometr, letos začalo pršet dvě minuty před odjezdem. Na nepromoky to nebylo, tak vzhůru k prvnímu dnešnímu cíli. Jelikož jsme vypravovali synka na tábor a jeho odjezd byl až ve dvě hodiny, rozhodli jsme se přenocovat ještě v Čechách. Volba padla na Penzion Tomy Pihlov.

Cesta vedla klasicky přes Tábor, České Budějovice, Český Krumlov, podél Slap až do Pihlova. Cestou se počasí několikrát změnilo, ale nepromoky zůstaly v kufru. Na místo jsme dorazili včas a ještě stihli procházku po krásné šumavské přírodě, než nás zahnal roj ovádů. Ani kapku krve jsme jim nedarovali a radši zvolili ústup směrem k postelím. Nakonec jsme se tedy ještě občerstvili a skoukli televizní noviny, ale potom už opravdu jen jedno pivko a spát. Zítra je to o dost delší štreka.

Tento den je v plánu dorazit až do Wattens nedaleko Innsbrucku. Zde nás očekává Továrna a museum firmy Swarovski. Dle průvodce nezapomenutelný zážitek. Průvodce nelhal a celou expozici jsme prošli s otevřenýmy ústy. Bohužel ty pocity byly poněkud jinde, než jsme očekávali. Na nás prosté vesničany toho moderního umění bylo trochu moc. Zklamaná byla zejména Petra, která o tomto muzeu mluvila už rok. Doporučujeme se vyhnout obloukem, stejně jako nedoporučujeme ubytování v Hotelu Alpenland, kterýžto obhospodařuje jakási africká ženština, jíž přicházivší hosté nadmíru obtěžují. Ubytování jako takové je v pořádku, i snídaně byla fajn, ale ta ženská!!! To už jsem se zase nějak předběhl. Z Pihlova jsme vyjížděli v 7.00 ráno při teplotě kolem deseti stupňů a za slušné mlhy. Ještě před hranicemi jsme natankovali a poklidnou jízdou směřovali k cíli. Velká část cesty vedla po nám již dobře známé silnici nejprve na Passau, pak jezero Chiemsee a dále směr Innsbruck. Navigace vedla neomylně mimo dálnice a placené úseky nejkratší cestou až do chvíle, než se vybila a zhasla. To se opakovalo ještě několikrát, ale to by bylo na samostatný popis :-( Každopádně jsme se na udržovaných silnicích i silničkách opět pomalu nořili do motorkářské nirvány. Wattens je provinční městečko, které žije továrnou Swarovski. Bohužel očekávaný gasthof s schweinebraten mit kartofflknodeln na jídelním lístku zde chybí. Zato tu mají asi osm pizzerií. Je však rozumné si v Rakousku před návštěvou Itálie dávat pizzu??? Žaludky rozhodly za nás a hurá na sýrem posypané těsto. Chuť, velikost i cena byly ucházející, jen všudypřítomné mouchy nám tu idylku dost kazily. Nakonec jsme si pokecali i česky s krajankou, co právě nastoupila na plac coby obsluha. Z pokoje jsem přes wifi poslal pár fotek a už jsme se těšili na další den.

Tentokrát nebyl výjezd tak časný, neboť bylo nutno doplnit sil řádnou snídaní. Ono Maranello je od Innsbrucku hezkou řádku kilometrů, tak je potřeba být v dobré kondici, ke které vám snídaně vydatně vypomůže. Balení na letošní dovolené se stává proti loňsku legrací. Absence stanu, spacáků a karimatek je příjemná a už abychom se zase motali v serpentýnách. Klasické nastavení GPS na nejkratší trasu mimo dálnice a hyjé na Bolzáno. Navigace nás brzy zavádí na malebnou silničku podezřele stoupající do kopců.

Po půl hodině asfaltového orgasmu zcela neočekávaně překonáváme naše letošní první passo. Je tu jen pár výletníků, což je vzhledem k té všudypřítomné nádheře dosti překvapivé. Později se dovídáme, že se jedná o dvanácté nejlépe hodnocené passo v Itálii (Stelvio je až 16. dle Motorradu). Sem se jistě ještě někdy vrátíme. Naše cesta do cíle není lemována jen krásnou krajinou, ale také italskými pamětihodnostmi. Proto se povinně musíme zastavit v Mekce všech milostých příběhů, ve Veroně. Každý zamilovaný cestovatel, který tudy projíždí, by si měl udělat chvilku a prohlédnout si nejznámější balkon na světě. Navigace sice naviguje, nicméně dopravní značky po nás chtějí něco jiného. Nakonec po průjezdu dvou zákazů vjezdu nacházíme vhodné místo na zaparkování.

Dvůr s balkonem je vzdálen jen několik set metrů, necháváme zavazadla na skútru a chvátáme na místo. Upozorňuji, že toto místo nelze minout, množství turistů kumulujících se u vchodu je neklamným znamením, že jsme tu správně. Pár fotografií a filmových záběrů pořizujeme snadno. Balkon je vysoko a to na fotkách vypadá, jako že jsme tu sami. Sem to šlo, ale vyjet ze zakázané zóny je trochu oříšek. Stavební práce zcela přehradily jednu ulici a navigace se stává bezcennou. Nějaký orientační smysl nám ale ještě naštěstí zůstal a na druhý pokus opouštíme centrum Verony s vidinou další Mekky, tentokrát automobilové. Domluva před dovolenou byla jasná. Na střídačku atrakce dle vlastního výběru. Na řadě jsem já a Muzeum Ferrari. To ale až zítra. Dnes se ještě musíme ubytovat a povečeřet. Co jiného byste mohli očekávat od hotelového komplexu v Maranellu než styl Ferrari na každém kroku. Recepci vidíte na fotografii, v pokoji nám viselo sání z osmiválce a barevné kombinace se neodchýlily od rudé, černé nebo žluté barvy. Bydleli jsme v rezidenci Daytona. Jsou to vlastně malé byty určené pro lidi motající se kolem továrny, jako třeba zaučující se mechaniky nebo proškolující se prodejce. Pokud není kapacita naplněna, volné pokoje jsou nabízeny běžným turistům. Je nezvyklé sedět u piva s člověkem v rudém overalu, kterého vidíte při závodech F1 pobíhat v boxech. Pokoj byl sice megaluxus, ale žaludky volají po pizze. Letos jsem byl připraven vyzkoušet, jestli se jí dá přejíst. Zdejší testovací vzorek jsme zdlábli na kouzelném náměstí v jediné otevřené pizzerii. Známka jedna jako ostatně nakonec všude. Teď už se jen stačilo přesunout do klimatizovaného budoáru a těšit se na zítřejší Muzeum Ferrari. Spalo se krásně, ale už je tu ráno a rituál balení tentokrát bez snídaně. Tu si výjimečně opatříme v supermercatu. Během chvilky jsme u muzea, kde i přes brzké ráno je docela nátřesk. Za zdmi továrny zrovna testují formule, tak alespoň prostřednictvím zvuku se přenáším o dva týdny dopředu, kdy mě čeká Hockenheimring a F1.

Popis muzea je asi zbytečný. Jak asi může vypadat muzeum aut, že? Jedno překvapení zde ale přece jenom čeká. Je to závodní motorový člun. Zcela okouzlen se s Petrou procházíme mezi exponáty mapujícími celou éru Enzova podniku. Je pravdou, že tu některé poměrně významné vozy chybí (Daytona), ale ten pro mě podstatný tu je. Ano, jsem milovníkem F40 a konečně ji oslintávám naživo. Vypadá stejně dobře jako na všech fotkách, se kterými jsem měl tu čest. Bohužel poslední model zde vyráběný je tedy alespoň pro mne naprostým zklamáním. Trošku nám to tady připomíná Kopřivnické muzeum Tatry, tedy samozřejmě bez nákladních vozů. A taky tu nemají sněžné sáně. Každopádně láska k autům je zde stejně jako v Kopřivnici cítit z každého koutu. Tak tedy po důkladné prohlídce opět nasedáme a směřujeme za další kulturou do Florencie.Popis cesty by lépe zvládl asi spíše filmový záběr. Znovu vynecháváme hlavní tahy a ukrajujeme z cesty po místních komunikacích. Komunikace jsou tak místní, že se občas změní na šotolinu, což je na skútr, jak sami uznáte, ideální. Stoupání a klesání je tak strmé, že Grossglockner je proti tomu rovina. Proplétáme se nějakým pohořím, kde osídlení je naprosto minimální a auta potkáváme v pravidelném intervalu jedno za dvacet minut. Naprostá paráda, nic jiného se na to říct nedá. Pravda, časově je to poněkud náročné, ale kdo by to na dovolené sledoval?

Florencie už je větší město a tak i provoz stojí za pendrek. Ubytování máme v úplném centru a proplétání se s brašnami na bocích není nic moc. Nevadí, jsme tu a do třetího patra nás vyváží výtah, který známe jen ze starých filmů. Útulný a opět klimatizovaný pokoj s dobovým nábytkem, přesně jak to stálo na internetu. Rychlá sprcha a hurá na vycházku. Obdrželi jsme mapku pamětihodností, které máme do kilometru kolem hotelu. Výhody bydlení v centru jsou v tomto případě nesporné. Největší a zároveň asi nejhezčí památkou byl Campanile di Goitto. Další neopominutelnou památkou je most Ponte Vecchio zaplněný krámky se zlatem. Bohužel do musea, kde je vystaven originál Michelangelova Davida, jsme oba dva vstup odmítli. Třistametrová fronta byla na nás příliš. Čilý turistický ruch a množství projitých památek (ano, skutečně projitých, nikoli projetých) moji drahou polovičky unavily natolik, že se sama chtěla vrátit do hotelu. To se stalo poprvé v životě. Tak samozřejmě nepůjdeme spát hladoví a vybíráme vhodnou občerstvovnu. Usedáme na nenápadnou zahrádku s pekelně rychlou obsluhou. Zahrádku tvoří pouhé tři stolky. Během návštěvy toalety se nám ale naskýtá skutečně neskutečná podívaná. Za vstupními dveřmi se prostor náhle rozšiřuje a odhaduji počet míst připravených napojit a nakrmit hladové a žíznivé na 100-150. Uvnitř restaurace (obložen sklem) roste obrovský strom. Nic podobného jsem ještě neviděl. Petra se o mě dokonce začala bát, jelikož cesta na onu místnost trvala věčnost.

Poslední zajímavou destinací pro tento den bylo místní nádraží. Pořádek sice nic moc, ale davy lidí jak v Indii. Zajímavá podívaná, jak přes tu masu lidí přijíždějících i odjíždějících si nikdo nedovolí překročit žlutou čáru (asi obdoba čáry v metru), než je k tomu z apliónu vyzvou a to i přes to, že prázdná souprava již stojí na nástupišti. Pochopitelně jediní, kdo tu čáru přelezl, jsme byli my, jelikož jsme potřebovali vyfotit ten vlak. To dá rozum, ne? Teď už tedy znovu hajdy na kutě, zítra nás čeká přejezd na nejvzdálenější místo od domova, ostrov Elba. Jako každý den vydatně snídáme a netrpělivě sjíždíme výtahem do přízemí, abychom zjistili, jak velkou pokutu nám místní carabinieri uštědřili. Recepční se nás totiž při příjezdu snažil přesvědčit, abychom využili jejich placené parkoviště za 27 euro, neboť bezplatné parkování je jen pro místní. Tak to jsme s díky odmítli a zaparkovali dvacet metrů od vchodu do hotelu mezi ostatní zde stojící skútry. Nebudu vás napínat, pokuta tam nebyla. Jen na kufru zanechal nějaký holub extra odolný pozdrav. Navigace navigující na Elbu nás nasměrovala, pobrukoval jsem si pod helmou a těšil se na trajekt. Nákup lístků po internetu jsme zavrhli z důvodu nutnosti rezervovat si konkrétní čas. Kdo ví, kdy do přístavu dojedeme a když si dáme fóra, tak tam přece nebudeme někde hodiny čekat. Pokud by měl někdo obavy o to, kde koupit lístky, jak se domluvit, na jakou loď vlastně najet, tak se bojí zcela zbytečně. Vše je naprosto přehledné, jen pokud jezdí více společností, je dobré ještě doma zjistit ceny. Byly v nich dost podstatné rozdíly.

Kupujeme lístky na loď společnosti Toremar a směřujeme k přístavu. Pro suchozemské krysy jako jsme my je to vskutku zážitek. Devět bran vedoucích do přístavu působí velkolepě a poučeni prodavačkou nabíráme směr brána číslo šest. Jakožto jednostopé vozidlo jsme posíláni před všechna auta úplně dopředu. Odjíždíme za půl hodiny a naše loď nikde. Mírnou nervozitu tlumí obsluha, která nás ujišťuje, že jsme tu správně. A opravdu, za pět minut už trajekt přistává a začíná koncert zvaný výjezd. Kamarád Tomáš@125 nemá Italy rád, protože se podle něj flákají a jsou “trochu” lemplové. Naštěstí má pravdu a celé frontě čekajících se tak naskýtá neskutečně vtipná scénka: “Kterak lze nevyložit náklaďák, jelikož jsem línej lempl a nepodložil jsem mu kola”. Ano, kola zapomněli u rampy vypodložit, čímž pádem si Man sedá na břicho a zadní kola se ve vzduchu protáčejí. Neskutečná prdel!!! Ale ani tato nečekaná epizodka nezpozdila naše nalodění a tak jako první vjíždím do útrob té velké plechovky. Konečně také zjišťuji, k čemu je na bočním stojánku to očko. Je jistojistě už z výroby vymyšleno k uvazování na trajektech :-). Skútr je zabezpečen a já stoupám najít Petrušku do toho labyrintu. Usedáme na venkovní palubě a užíváme si čerstvého mořského vzduchu. Cesta bude trvat třičtvtě hodiny, což se dá v pohodě vydržet. Kocháme se mořem a nemůžeme se dočkat ostrova.

Je tu malebné přístavní městečko Porto Azzurro. Odtud tedy už jen několik kilometrů horskými cestičkami do Capoliveri, našeho dvounočního apartmánu bez klimatizace s tekoucí pouze horkou vodou a s příplatkem za ložní prádlo. Zato jsme obdrželi zcela zdarma hejna krvežíznivých komárů a skládku přímo pod okny koupelny. Nám ale náladu nic nezkazí a tak vyrážíme do centra města na povinné večerní korzování. Capoliveri je staré hornické městečko, kde po útlumu těžby po celém městě rozestavěli důlní stroje jako exponáty pro turisty. Osvětlenými uličkami se valily davy podobně postižených (tedy co se týče toho korzování) a nám nezbývalo než si tu uvolněnou atmosféru vychutnávat plnými doušky. Jediné, co narušilo naše plány, byla přítomnost uřvaných Moraváků v hospůdce, kterou jsme si vyhlédli. Jo, byli jste tu první, je vaše, my jdeme o špajz dál. Po dokorzování nabíráme směr ubytování a netušíme, co se bude dít. Proti těm italským jsou naši komáři snadno ochočitení domácí mazlíčci. Při příjezdu nám bylo divné, že u vedlejšího vchodu mají postavenou takovou tu zapalovací protihmyzí spirálu, ale přisuzovali jsme to pouze zhýčkanosti sousedů. Ó, jam moc jsme se zmýlili! Bitva byla krvavá a nejsem si jist, kdo vlastně zvítězil. Nakonec ale jak se říká, že všechno zlé je pro něco dobré, tak prostřednictvím krvavých šmouh z trefených komárů po stěnách na stropě jsme panu domácímu dostatečně poděkovali za zapůjčení povlečení z první světové války za 40 euro!!! No nic, hajdy na kutě, zítra brzy vstáváme, neboť jak praví klasik a moje žena: ”Zboží na trhu nepočká, to nejlepší vykoupí určitě někdo jiný.” Po hodině a půl vybírání odcházíme se čtyřmi broskvemi, bez očekávaných šatů, bot, či čehokoli jiného neodolatelného, v Čechách nekoupitelného. Ostatně jako vždy. Drahocenný nákup ukládáme do lednice a směřujeme k největší elbské atrakci, kterou je Napoleonova vila, v níž trávil své vyhnanství.

Cesta k ní není zrovna snadná, neboť mapové podklady do navigací zde nejsou úplně dokonalé. Nejsme sami, kdo bloudí, ale dílo se na konec daří a my parkujeme nedaleko paláce. Na domácí vězení je to tu docela ucházející. Holt ty nahoře mají vždycky nějaká privilegia. Při zpáteční cestě volíme jinou trasu, abychom se dostali na nejkrásnější pláž zdejšího ostrova. V průvodcích je přirovnávána k plážím v Karibiku. Tam jsme tedy ještě nebyli, protože tam nevedou silnice, ale asi takhle nějak bych si to opravdu představoval. Nádherná bílá písečná pláž, kterou v pravidelných intervalech omývají vlny průzračné mořské vody. I přes velké množství lehátek a slunečníků je zde příjemný klid a tak tedy rozkládáme deku a leháme do stínu stromů. Slunění střídá dovádění ve vlnách. Čas rychle ubíhá a je pomalu čas k návratu. Při cestě zpátky přejíždíme nejvyšší vrchol v okolí. Je to tu zase samá vracečka, stoupání a klesání, no prostě sen. Všude super silnice, lepší než na pevnině. Brzy vystoupáme až na nejvyšší bod, kde zaparkujeme a skrz křoviska se prodíráme k nějakému památníčku. Zde se naskýtá nejsmutnější pohled na celé Elbě. Vedle cestičky leží plechovka od Velkopopovického kozla a o kus dál pro změnu láhev Cool od Staropramenu. Někteří Češi jsou fakt dobytek. Naprosto to nechápeme. Cesta dolů po rozpáleném asfaltu ubíhá v línějším tempu. Přece jen bez ochranného oděvu mám respekt a nakonec ani nikam nepospícháme. Vítá nás stín našeho pokoje a sprcha (bohužel pouze horká). Večer korzování vynecháme a odpočineme si před zítřejší cestou do Brescie. Budík není třeba. Vstaneme, až se vzbudíme a nasměrujeme si to k přístavu, do kterého jsme předevčírem připluli. Bohužel nám trajekt mizí takřka před nosem a další odsud jede až za tři hodiny. Nevadí, jízdní řád visící na pokladně říká, že z dalšího přístavu odjíždí loď za tři čtvtě hodiny. Cesta tam zabere půl hodiny, tak to máme akorát. V pokladně na kraji Portoferraira zakupujeme lístky a opět se řadíme na začátek fronty. Bohužel tu už trajekt kotví a nám tak odpadá vykládací divadýlko. Je sice devět dopoledne, ale slunce pálí jak v pravé poledne. Sahám tedy do postranní brašny a vytahuji změť plastových střepů, které ještě nedávno měly tvar slunečních brýlí. Výborně. Začíná naloďování a tentokrát jsem jako jediný nasměrován do prvního patra. Úplně jsem nepochopil proč, ale ostřílený mořský vlk Lugi jistě ví, co dělá. Vzhledem k počasí vynecháváme slunění na palubě a využíváme klimatizovanou palubu. Po necelé hodině se vyloďujeme zpět v Piombínu a hledáme nějakou benzínku. Po doplnění pohybudárné tekutiny vynecháváme dálnice a suneme se kolem pobřeží k cíli. Dnešní cesta je spíše přesunem než nějakým kocháním se. Samá rovina a hlavní tahy s velkým provozem. Trpělivost bývá odměněna a naší odměnou se stal již na úplném začátku zmiňovaný hotel sítě Best Western. Tady ty čtyři hvězdy byly zasloužené. Chytrý telefon nám poradil dokonalou pizzerii, kousek od hotelu se nacházela kulinářská perla ve zhotovování italských dobrot. Bohužel jsem naše menu nestihl nafotit, neb jsme všechno sežrali dříve, než bys řekl Spaghetti Carbonara. Příští den už bude na kochání poněkud bohatší, čeká nás jeden z milníků cesty - Stelvio. Nejdříve se ale musíme kvalitně nasnídat, což v tomto zařízení není nejmenší problém. Výběr jídla je prostě nekonečný. Plníme žaludky a vyrážíme na další skútrdobrodružství. Záhy přichází zádrhel v podobě opravy ulice bez naznačené objízdné trasy. Trochu motání se mě zrovna nenadchlo, ale vše se daří. Ještě musíme zastavit u nějakého nákupáku, pořídit pravé italské suvenýry a poživatiny, protože ještě dnes dojedeme až do Německa. Plníme prázdné místo pod sedačkou lahvemi, oblečením pro děti a dalšími nezbytnostmi. Ještě že jsem “musel” zůstat hlídat Aprilku a nemusel to všechno vybírat.

Hlavní tah směrem k horám vede kolem nádherného jezera Lago di Iseo asi stovkou tunelů. Šňůry aut v obou směrech znemožňují předjíždění. Suneme se sedmdesátkou spoustu kilometrů. Nevadí, už je tu předhůří a benzínová pumpa se spoustou motorkářů. Zastavujeme a nabíráme tradičně plnou. Počasí se začalo dost horšit a je čas navléct nepromoky. Tlačím motorku od pumpy a jako vždy ji dávám na boční stojan. Za tři vteřiny nastává největší komedie celé cesty. Bez zjevného důvodu se náš miláček poroučí k zemi. Vstávám a mírně nasrán zvedám stroj. Ze zrcátka jsou jenom střepy. Pane bože, proč? Největší střep lepíme průhlednou páskou k držátku a to tak dokonale, že vydrží po zbytek dovolené. Doma mám zrcátko nové, ale jako náhradní díl s sebou mě ho vozit nenapadlo. Pravda, jsem trochu zaskočený, ale dnešní cestu si tím zkazit nenechám. Stelvio třes se, už se blížíme. Pomalu začínáme stoupat do kopců a trochu překvapivé je malé množství motorek a vůbec turistů. Samozřejmě tím lépe pro nás. Plnými doušky lokáme okolní vzduch a skrz bulvy nasáváme zdejší panoramata. Kam se hrabe cokoli, co jsme doposud viděli. Je to tu nádherné. Pomalu se blížíme k vrcholu. Cestou předjíždíme šílence na kolech. Je to tu, na fotkách, co jsme studovali před odjezdem, to sice vypadá jinak, ale per to ďas. Hlavní je, že jsme se sem vydrápali. Odstavujeme stroj a jdeme se vyfotit k ceduli, aby nám všichni věřili, že jsme tu byli. Ouha, na ceduli je napsáno všechno možné, jen ne Stelvio. Kde to ksakru jsme? Ano, jsme na nějakém úplně jiném passu. Podezřívám navigaci ze sabotáže. Nikoliv, vše je v pořádku, jen při plánování u monitoru počítače jsem si tohoto vrcholu nevšiml. O to lépe a radostněji.

Místní atrakcí jsou krom vrcholu ovce a kozy pasoucí se kolem. Nejsou to ovšem ovce ledajaké, ale jsou to ovce obarvené a to pastelovými barvami. Jedna má dokonce růžové číro. Kozy mají barevné rohy. Cesta dolů je lemována pohádkovými výhledy, takže fotoaparát cvaká ostošest. Cestou dolů nás zdržuje dvojice na GSu. Neuvěřitelné. V jedné z nespočetných vraceček nám přebíhá přes cestu liška. Petruška ji pohotově zvěčňuje a já rázně otáčím rukojetí plynu, abych konečně pokořil toho šneka s tím Bayerische motoren werkem. Brutální síla italské krasavice se probouzí a jsme před nimi. Vlastně celý úsek vypadá stejně. Všude jen samá čistá příroda, zatáčkovité silnice a klesání střídá stoupání. Provoz se zahušťuje a to je neklamným znamením, že se blížíme k většímu městu.

Bormio je tu, jen doufáme, že se přes vrchol nebude vydávat celý ten had automobilů, který za asistence místní policie předjíždíme přes plné čáry. Asi třikrát odbočíme a náhle jsme na silnici sami. Na Stelvio stoupáme snažší a malebnější stranou. Začíná pršet a to tak, že zastavuji a navlékám nepromok. Výhled směrem vzhůru dává tušit déšť po celou dobu. Nevadí, nejsme z cukru a vrstev proti chladu máme dost. Startuji a vydáváme se pokořit hlavní cíl letošní dovolené. Hnusné počasí odradilo spoustu výletníků a tak nikomu nepřekážíme a šnečím tempem zdoláváme zatáčku za zatáčkou. Po nekonečném stoupání, kdy v nejstrmější vracečce se Aprilie skoro zastavila, jsme tu. Parkuji přímo u nejfocenější a nejpolepenější cedule v Itálii. I Petruška už navléká nepromok a tak si dáváme chvilku pauzu. Člověk by nevěřil, jak vyčerpávající může takováhle zábava být. Koneckonců celou dobu sedíme, Petruška fotí, já otáčím plynem a sem tam zmáčknu brzdu, tak co nás tak vyšťavilo??? Asi ta nadmořská výška způsobuje, že přes linoucí se lákavou vůni klobás odolávám a raději volím pokračování v cestě. S ubývajícími metry přibývá hezkého počasí. Déšť pomalu ustává a sluníčko občas vykukuje. Už to není co včera, ale i tak to zlepšuje náladu. Tentokrát je Rakousko pouze průjezdní zemí, kde stojí za to vzít benzín, jelikož je levnější než v Čechách, o Itálii a Německu nemluvě. Cílem dnešního putování je německý rodinný hotýlek v městečku Hohenschwangau. V tomto kraji stojí vedle sebe dva pohádkové hrady. Znovu začíná pršet, ale už se blížíme k cíli. Na fotkách vypadá hotýlek kapánek lépe než ve skutečnosti, ale nic dramatického. Než se stihneme osprchovat, déšť opět ustává a tak se vydáváme na prohlídku městečka, spojenou se středoevropskou večeří. Po chvíli korzování potkáváme tři prazvláštní, klátící se asi padesátileté existence. Dvě ženy a jeden muž jsou něčím nápadní. Chvíli si lámeme hlavu a pak nám to dochází. Při přiblížení jasně rozeznáváme nápis Kozel na mužově plechovce a silně uječený olomoucký dialekt obou žen prozrazuje stejnou republikovou příslušnost. Přidáváme do kroku a mizíme v blízké restauraci, kde tyto typy spořivých spoluobčanů jistě nepotkáme. Tady to trochu shrnu. Jídlo dobré, pivo dobré, pingl protivnej jak prase. Posilněni před poslední nocí na cestách uléháme do peřin a necháváme si zdát o teplém počasí na Elbě. Cesta zpět není nic moc na popisování. Původně jsem dal vynechat všechny dálnice, ale po asi třiceti kilometrech sice krásných, ale úzkých a kopcovitých silničkách měním plány a zahrnuji do výpočtu i dálnice. Čas dojezdu se smrskává o dvě a půl hodiny. O osm hodin později zastavujeme doma a protože Petra nemá ježdění ještě dost, usedá do auta a vyráží pro naši dceru (syn se ještě válí na skautském táboře). Tak to bylo naše letošní povyražení. Napřesrok se chystáme trochu jinam, ale to si zatím necháme pro sebe.  Na závěr musím napsat, že nás Itálie opět nezklamala. Cestování zdar. FORZA APRILIA.     

Fotogalerie: http://krizik1.rajce.idnes.cz/Italie_a_Elba_2012/