SKÚTREXPEDICE 2012

Po loňském, naprosto úžasném hromadném výletu do Osvětimi (Osvětim aneb Polskem na skútrech) jsem se rozhodl Fokyho s Wictorem trumfnout :) a uspořádat ještě o trochu větší expedici. Nápadů bylo několik, ale nakonec zvítězil plán dobýt Alpy, zejména Grossglockner. Spousta skútristů o tom sní, bohužel ne každý má odvahu se tam vydat sám nebo jen ve dvou. Zajistit ubytování taky přináší trochu plánování a to je pro spoustu lidí překážka. Proč jim to tedy neusnadnit a neprožít prodloužený víkend s partou lidí, kterých část znám jen z internetu? S manželkou jsme začali snovat odvážné plány. Po poradě s několika kamarády, u kterých byl předpoklad, že určitě pojedou, jsme dohodli datum a dali na stránkách skútrfóra vědět co a jak. V hrubých obrysech byla jistá pouze trasa a délka expedice. Plán byl najet za čtyři dny asi 1500 km (z Prahy do Prahy). Bylo vytipováno ubytování v kempech. Po hlasitých protestech expedičníků jsme upustili od stanování a hledali nějaké pevnější přístřeší. Seznam účastníků se povážlivě rozrůstal a nám začaly být karavany i chatky malé, respektive malý byl jejich počet v jednotlivých kempech. Po oslovení asi dvaceti možných ubytovatelů (s výběrem pomáhal Tomáš@, tímto děkuji) Petra našla úžasný hotýlek, kam se všichni vejdeme a finančně nás to nezruinuje. Toliko azyl pro první dva dny. Třetí noc jsme strávili v Herberku u paní, co provozuje agroturistiku. Před samotným hledáním byl spuštěn výběr záloh na ubytování, jenž se nám loni velice osvědčil. Mohli jsme konečně rozdat už předem jasné funkce:

1. Náčelník (Křižík)
2. Pokladník (Foky)
3. Dietetik a nástěnkář (Tomáš@125)
4. Garderobiér (Zbyňák)
5. Translator (Romaniševič)

Zálohy byly vybrány 21. února od 19 nadšenců na 16 strojích různých značek i kubatur. Od té doby se čekání na start stávalo stále nesnesitelnějším. Týden před odjezdem musel vzdát oblíbený a zároveň nejstarší účastník Tatík. Dva dny před naší expedicí postihla naše plány největší rána. Z pracovních důvodů nemohl odjet „navigátor“ Wictor. Bloudit bez jeho navigace už nebyla taková švanda.

Sraz byl stanoven na 8.00 hod. 24.5.2012 u OMV na Strakonické v Praze. Účastníci ze vzdálenějších destinací jako Bratislava či dokonce Levoča!!! přijeli o den až dva dříve a přespali u nás doma. Ještě dlouho se budu stydět, ale ač velitel, dorazil jsem se skupinou, která se sjela do Květnice, poslední :( . Všichni účastníci už poslušně na pumpě čekali. Dokonce nás přijeli vyprovodit _Mimo_ a Valini, za což jim díky.

Zbyňák porozdal slíbená trika, vlajky i samolepky a začala příprava startu. Ostrý hvizd nádražácké píšťalky a výkřik „dvě minuty do startu“ některé vyděsil, ale většinu pouze překvapil. Tuto formu povelu jsem zvolil záměrně, aby nebylo pochyb o tom, co se má dít :). Celou expedici to pak fungovalo bezvadně. Všichni se dooblékli a vzhůru na stroje.

Čekala nás první část cesty, jež vedla po dálnici směr Strakonice. Provoz byl mírný a proto se brzy celá skupina semkla v přijatelných rozestupech a rychlostí mezi 100-110 km/hod jsme se blížili dobrodružství vstříc. První zastávka byla plánována u pumpy ve Strakonicích, kde čekal poslední účastník expedice Tuner. Středočeská hrůza (myslím silnice) se postupně měnila na jihočeskou pohodu a všichni už očekávali německou a rakouskou nádheru. Kupodivu délka a disciplinovanost naší kolony odradila i ty největší pospíchavce od nebezpečného předjíždění. Tak Tunera máme „na palubě“ a všichni už se těší na další plánovanou zastávku. Tou je palubním dietologem Tomášem@ domluvený oběd ve vynikající restauraci těsně před Passau.

Městečko se jmenovalo Salzweg a restaurace Salzweger Hof. Mimo dokonalého občerstvení je zážitkem návštěva tamější toalety :). Tak utřít mastný huby a je před námi nejhorší část naší cesty. Průjezd Passau byl mojí noční můrou při plánování expedice. Štěstí nám přeje a vloni zavřený obchvat centra je opět v provozu. V klidu se proplétáme mírným provozem a klepeme se na trochu zatáčkovitější a volnější podalpské silnice. Legrační je, jak vždy zcela nepropustně ucpeme místní malé benzínky. Na Hells Angels nevypadáme, ale trasu jsem vedl záměrně mimo klasické výletní destinace, tak jsme přece jen trochu raritka. A je to tu, přes mlžný opar jsou vidět první vrcholky Alp. Tam někde v dáli je náš cíl, tam jsme se půl roku těšili. Objíždíme obrovské jezero Chiemsee a zbývá dvacet kilometrů do našeho báječného hotelu. Prinz Regent stojí přímo na náměstí.

Je to nádherný hotýlek s poloprázdným parkovištěm přímo pod okny našich pokojů. Vrchní tlumočník Romaniševič dojednává detaily ubytování a pomalu se přesouváme na pokoje. Všem vyhovují, jen Foky s Vraťasem vytahují z motorky nářadí a oddělují manželské lůžko. Myslím, že to v těchto končinách bylo poprvé, co si host za pomoci svého nářadí upravil pokoj k „obrazu svému“. Povinná pocestovní očista a už sbíháme dolů do hotelové restaurace. Za okny se to začíná nebezpečně kabonit, tak jsme rádi za střechu nad hlavou, Weissbier a Schweinshaxe v žaludku. Začíná příšerný slejvák. Naštěstí jediná voda, kterou jsme při expedici viděli padat z nebe, končí po dvaceti minutách. Ujeté kilometry se podepsaly na každém z nás. Tak ještě nezbytný briefing ohledně programu na zítra, panáčka od majitele hotelu, ještě jeden Weissbier a spát. Vstáváme brzo.

Na sedmou všichni nastartovaní přede dveřmi, za kterými nás čeká opulentní snídaně s úžasným výběrem pokrmů. Každý dle svých potřeb nacpal nácka a vzhůru, vzhůru do kopců. Jelikož při společném focení před hotelem vytahuji stativ, jsem záhy v podezření, že mám za rohem schovanou dodávku, jelikož do skútru, na kterém jedeme dva, se nemohl vejít. Vešel a nejednou dobře posloužil. Jen při posledním focení jsem ho neměl a podle toho ty poslední dvě společné fotky vypadaly. Ale teď jsme teprve před odjezdem na GG a vše včetně počasí je perfektní. Stavíme u nejbližší pumpy doplnit šťávu a následně se noříme stále hlouběji do alpského masívu. Cesta probíhá svižně, jen si občas dáme pauzičku na benzín nebo fujtajblkouření. Dlouhatánským tunelem podjíždíme Zell am See a po pár kilometrech je to tu. Mítnice GG.

Před průjezdem domlouváme čas srazu na parkovišti. Trochu to zase proti loňsku zdražili, no ale co. Platíme 22 Euro a vyrážíme. Nemá cenu popisovat cestu slovy. Ani bych to neuměl. Radši mrkněte na fotky a videa.

Sem tam zastavíme na nějakém odpočívadle a uděláme pár fotek krajiny nebo projíždějících kamarádů a užíváme si to neskutečno.

Svítící sluníčko, suchá silnice a místy třímetrové sněžné bariéry se nám vrývají nesmazatelně do paměti. Dojíždíme postupně všichni na smluvené parkoviště a sdělujeme si dojmy. A proto, že nám při tom extrémním sportovním výkonu vyhládlo, přesouváme se, světe div se, do restaurace, kde ač vysoko nad mořem, ceny jako v údolí. Vraťas zakoupil kuřecí řízek s hranolkami. Půlku hranolek snědl a zbytek rozdal dotírajícím černým lítacím potvorám, které se vůbec nebály.

Doplnili jsme živiny a vyrazili hledat sviště. To trvalo asi minutu. Hned na začátku stezky se jeden zcela nepokrytě producíroval a objektivům fotoaparátů se nastavoval naprosto jako profesionál. Vydrápali jsme se i do skleněné rozhledny Swarovski (fintiví baťůžkové vědí, o koho jde). Pokochali jsme se výhledem a pomalou chůzí se vydali zpět k parkovišti na společné focení. Po cestě ještě někteří podrbali sviště. Několik fotek si mohou prohlédnout všichni v archivu na stránkách GG. Mrkněte na 25.5.2012 v 15.00. To uprostřed jsme my :) Jinak v časech od 13.00 nás tam najdete ještě několikrát třeba ve 13.55 v restauraci. Cesta zpět byla již opět společná, ale vedla jinou silnicí než příjezd. Postupně jsme se spustili do menších nadmořských výšek, ale to na atraktivitě silnic nic neubralo.

Zatáčka za zatáčkou a dokonalý asfalt prostě všude.  Konečně se dostáváme zpět do hotelu. I když „konečně“ není ten správný výraz. Člověk by si ještě dal, ale každá legrace někdy končí. Jsme zpět a opakujeme včerejší večerní rituál. Umýt, najíst, napít, napít, někteří napít, zakouřit a spát. Zítra je tu dlouhatánský přesun. To ještě nikdo netušil, jak doopravdy dlouhý bude.

Standardně vynikající snídaně byla skvělým začátkem dalšího slunečného dne, kdy nás čekalo jedno nádherné překvapení, které si Víťa se Zuzkou už nemohli vychutnat, jelikož povinnosti je odvály zpět k domovu. V GPSce byly nastaveny průjezdní body tak, abychom si vychutnali silnice na severním úpatí Alp. Předlohou byl atlas Evropy, kde tato trasa byla značena jako “silnice vedoucí malebnou krajinou“. Atlas nekecal a my se proplétali horskými silničkami v malebné krajině. Navigace nás vedla neomylně až na jednu výjimku. Naštěstí nás omylem zavedla do Národního parku Karwendel.

Osobně musím říct, že asi nejkrásnější přírodní scenérie, jakou jsem kdy viděl. Po zaplacení 2,50 Euro jsme se po úzké silničce vnořili mezi obrovské skalní masivy se zurčícím potokem a jehličnaté stromy vystřídaly listnáče a žlutě rozkvetlé louky. Zase jedna z oblastí, ve které jsme jako stát pozadu. V Rakousku pochopili, že národní parky jsou pro lidi a tak jim musíme ulehčit přístup, nejlépe dokonalými silnicemi, na konci kterých čeká skvělý servis v podobě hotelu, občerstvení, turistických cedulí a stezek pro všechny přírodymilující návštěvníky. Tohle je opravdu orgastické místo. Sem se znovu vrátíme, jak jen k tomu bude příležitost. Bohužel čas nás trochu tlačí, tak další hromadná fotka ze stativu a razíme zpět. Jelikož posledních patnáct kilometrů bylo ve slepé „ulici“, nacházíme správnou odbočku a čeká nás již předposlední mýto 10 Euro. Průjezd opět něčím neskutečným. Fakt se mi už blbě hledají synonyma „krásy“, abych se neopakoval. Sice už to není takové jako předešlý park, ale pořád je to boží. Je pravdou, že některým „městským skútrům“ začínaly vysychat nádrže. Zejména Tuner měl obavy o dojezd. V tomto případě se právě ukazuje ta výhoda hromadného cestování. Není potřeba řešit, co udělám, když mi dojde benzín. U některého spolucestovatele se určitě nějaký najde. Tentokrát to ovšem nebylo potřeba, neboť navigace nás neomylně navedla k blízké Tankstelle. U pumpy jsme poprvé a naposledy za celou expedici použili klasický čecháčkovký trik se záchodem zamčeným na mince. První vhodil a ostatní si pak předávali dveře. No není to ostuda? Ale zase ušetřit 50 centů, proč ne? Odtud jsme se již odpoutali od Alp a začali pomalu objíždět Mnichov. Krajina se stala fádnější, silnice širší a jízda rychlejší. Tedy do doby než jsme ztratili Fokyho. Jako vedoucímu se mi stala neospraveditelná chyba a to, že jsem si vytrhl konektor z vysílačky a aniž bych o tom věděl, uháněl jsem stále vpřed než mě _Tom_ předjel a zastavil. Bohužel jsem neuháněl stále rovně, ale na jedné křižovatce jsem odbočil, což ulevující si Foky nemohl tušit. Nakonec se pro něj musel Vraver vrátit. Sláva, už jsme zase pohromadě a míříme k cíli. Co v navigaci vypadá jako snadný úkol, na silnici, respektive v jednom městě (už nemám tušení, jak se jmenovalo) to přechází v bojovou hru. Jinak precizní Němci rozkopali most a objížďku prostě nevyznačili. Po chvilce kufrování mi dochází trpělivost a sobotní odpoledne návštěvníkům kaváren a pivních zahrádek zpestřuje kolona 18 čechoskútristů šinoucí si to po Fußgängerzone (pěší zóně). Slabejch dvě stě metrů obav za námi a pokračování silnice před námi. Hyjééé, ať už jsme tam! Lehce v podvečer dojíždíme do posledního ubytování. Je to statek s velkou zahradou jako kempem. Máme domluvené spaní v prvním patře stodoly, částečně na slámě a částečně na postelích.

I přes dlouhou a únavnou cestu několik expedičníků vzdává možnost hromadného spaní a vyráží hledat pension. My ostatní vybalujeme spacáky a sháníme se po nějakém gáblíku. Gasthof je nedaleko a proto neodkladně vyrážíme. Ač skoro před zavíračkou kuchyně, jsme ochotně obslouženi, napojeni i nakrmeni. Za 6,50 Euro jsem dostal takovou porci masa, že jsem ji nesežral. Chápete, kolik toho muselo být?! No a protože je v Německu limit na alkohol, tak jsme všichni to jedno pivko dali. Vrátili jsme se zpět do stodoly a upadli do zaslouženého komatu.

Poslední den našeho cestování jsme měli zvládnout Weltenburský pivovar, kde vaří pivo už tisíc let. Bohužel tento klášter byl příliš daleko od parkoviště a čas nedovolil si ho prohlédnout. Poslední zastávka nás čekala těsně před hranicemi. Jednalo se o Baumwipfelpfad, což je procházka po dřevené lávce ve výšce korun stromů, zakončená obrovským dřevěným vejcem, po obvodu kterého se dostanete až nad špičky stromů stojících na kopci.

Ty bláho, dost dobrý zážitek!

Doporučuji jako výlet. Zde bylo poslední místo, kde jsme byli ještě všichni pohromadě. Slovenská část expedice se vydala směr domovina rovnou odsud. Ostatní se částečně vydali do Čech bez zastávky a my starší a zkušenější jsme doplnili síly na obídku ve Vimperku. Odtud už opravdu každý dle možností a schopností svých a svého stroje uháněl k domovu.

Teď jen tedy trochu shrnutí a čísel.

Denní nájezdy kilometrů (moje přibližné hodnoty).

24.květen - 402 km

25.květen - 309 km

26.květen - 456 km

27.květen - 379 km

Spotřeba AA500 ve dvou 4,5 l

Rád bych zde také okomentoval germánské řidiče a řidičky. Obecně se dá říct, že jejich silnice jsou lepší než jejich řidičské umění. Mimo jiné je problémem dodržování předpisů, respektive jejich „vylepšování“. V obci stejně jako u nás je povolených padesát, proč nejet čtyřicet? Co na tom, že se za mnou vytvoří kolona? To samé mimo obec. Povolených sto je tam úplná zbytečnost. Sedmdesát až osmdesát je jejich nejčastější rychlost. Pustit někoho z vedlejší na hlavní je u nich asi přímo zakázáno. Oni prostě dodržují předpisy, ohleduplnost a logika na silnice nepatří. Je pravdou, že si toho málokdo z kluků v koloně všiml, ale já jako vedoucí jsem si náročných chvilek užil dost. Za mě ZLATÁ ITÁLIE. Kdyby někoho napadlo uspořádat něco v podobném rozsahu, rovnou říkám, bez vysílaček ani ránu. V době naší přítomnosti byl benzín v Rakousku levnější než v Čechách. V Německu byl zase podstatně dražší. Musím opakovaně vyzdvihnout disciplinovanost všech účastníků expedice. Že bude tak snadné vést šestnáct strojů jsem ani ve snu nedoufal. DĚKUJI VŠEM!!!

Fotogalerie několika členů expedice:

Křižík1

Foky

Tomáš@125