Montreux aneb Toskánskem na skútrech

Den první: Konec vodníků v Čechách

Je 18.6. - den našeho výjezdu. Sraz máme tradičně u Mc´Donaldu na Jižní spojce, ale už ranní pohled z okna mne přesvědčuje, že první den nebude žádná lahůdka. I přes občasný déšť vyjíždíme do našeho prvního cíle, kterým je kemp Wirthshof kousíček od jezera Bodensee na německo-švýcarské hranici. Německo nás moc nezajímá, proto volíme zrychlený přesun po dálnicích. Vše jde dobře, kilometry utíkají, až za Regensburgem začíná velmi prudký déšť. Zatím neoblékáme nepromoky, protože si myslíme (mylně), že průtrž mračen brzo ustane. Po dalších asi 50 km jsme však v rámci naší bezpečnosti nuceni zastavit. Z vražedné kombinace německá dálnice + průtrž mračen + kamiony + klouzající spáry v asfaltu se nám chce brečet. Nepromoky nemá smysl oblékat, protože jsme "až na trenky" a po krátké pauze u benzínky pokračujeme dále. Během cesty vzniká několik dalších velmi nepříjemných situací, ale jedeme dál.

Trápení zdárně končí až za městem Memmingen, kdy déšť konečně trochu polevuje. Zastavujeme, tankujeme a obědváme. Jdu se konečně převléct do suchého na toalety místního Mc´Donaldu. Během toho ovšem začíná opět vydatná průtrž. Čekat na zázrak nemá smysl, proto oblékáme nepromoky a vyrážíme dále. Během oblékání svého jednodílného nepromoku předvede Viktor před místním publikem německého Mc´Donaldu nebývalé cirkusácké kousky, což velice pobaví nejen je. Během nasedacího manévru se moje "kvalitní" nepromoky rozervou v rozkroku, což zase velice pobaví Viktora. Se skóre 1:1 vyrážíme vstříc dalšímu vodnímu masakru.

Úplného pokoje od deště se nám dostává asi 50 km před cílem. Je to velmi ulevující po 400km jízdě v prudkém dešti. Po dojezdu do městečka Markdorf, kde leží náš kemp, se však dozvídáme, že nemají žádné volné chatky. Protože potřebujeme nutně usušit promoklé věci, je nemyslitelné dnes spát ve stanu. Dostanu od recepce kempu tip na hotel, který je jen asi 300 m dál. Totálně vyčerpaný, promoklý a s obrovskou dírou v rozkroku mých nepromoků se jdu zeptat na recepci hotelu po pokoji. Celá recepce na mě už od vchodu mžourá očima, jestli se jim jako nezdám. Nejlevnější pokoj za 119 euro zdvořile odmítám. Nezbývá nám nic jiného, než vyjet hledat ubytování na vlastní pěst. Ihned po výjezdu na křižovatku od kempu nás zaujme objekt "Landhaus Traube".

S angličtinou opět nemáme problém a cena 74 euro za pokoj s vlastní koupelnou a snídaní se nám zdá přiměřená. Mají vlastní velkou garáž, takže není problém schovat přes noc naložené motorky za vrata. Převlékáme se do suchého a s prázdnými žaludky usedáme za stůl místní restaurace. Ceny jídel nejsou nejnižší, ale zrovna zde to výrazně "přebije" kvalita jídel. Opravdu absolutně bezchybně uvařená jídla nám výrazně zlepšují náladu - můžeme s klidným svědomím doporučit. Během jídla nám číšnice oznamuje, ať si jdeme schovat motorky, neboť začalo opět vydatně pršet - tohle už nás ale rozházet nemůže, ne dnes. Po úklidu motorek a večerní kávě dáváme ještě skleničku "Jacka" na dobrou noc a uleháme s přáním lepšího počasí na další den.

Najeto přibližně 620 km.

Den druhý: Viktorova noční můra

První, co dělám po probuzení je, že okamžitě roztahuji závěsy pro skouknutí počasí. Naštěstí neprší. Je sice oblačno, ale alespoň sucho. Dnes nás čeká návštěva Lichtenštejnska a přejezd přes celé Švýcarsko až k Montreux. Po ranní hygieně a vydatné snídani odjíždíme směr Lindau a dále dolů na Vaduz. Ze začátku nás vyděsilo pár lehkých přeháněk, byl to ovšem na dlouhou dobu ten poslední déšť, který jsme potkali. Jede se dobře a za chvilku míjíme hranici do Lichtenštejnska. Chtěli jsme se dostat až nahoru na zámek Vaduz, ale nějak jsme v rychlosti neobjevili cestu až k němu. Focení tedy probíhá z města, kde obědváme.

Protože nás tlačí čas, pokračujeme dále na Chur a Andermatt. Kolem Andermattu absolvujeme několik výjezdů a sjezdů. První v pořadí zdoláváme Oberalpass (2036 m.n.m.), na jehož vrcholku si fotíme krásné jezero Oberalpsee se zbytky sněhu.

Zde se mi Viktor mezi řečí svěřuje, že "moc nemusí výšky a prudké zatáčky" (ještě jsme neměli tušení, že nás čeká větší Furkapass). Celou dobu kličkování nádhernou přírodou s výhledy jsme míjeli trať panoramatického vlaku - zde konkrétně Matterhorn - Gotthard - Bahn (MGB). Protože se naskytne cestujícím absolutně úchvatná podívaná, rozhodně vlak za příznivého počasí doporučujeme. Bohužel jsme si z časových důvodů nemohli nic takového dovolit a nemám zjištěnou ani cenu takové jízdy. Za Andermattem nás čeká další zážitek v podobě výjezdů na Furkapass (2436 m.n.m.), během kterého začne Viktorovi na DNku blikat kontrolka mazání motoru.

Protože ale víme, že to v kopcích občas udělá snímač tlaku oleje, jsme v klidu. Nahoře se opět fotíme a nasáváme vysokohorskou vůni.

Protože je teprve červen, je zde minimum motorkářů, což nám vyhovuje. Náš vyhlídkový styl jízdy nikoho nebrzdí. Za městečkem Obergoms se silnice trošku uklidní, takže můžeme zařadit opět cestovní tempo. I přes všechnu snahu jsme ale do plánovaného kempu Les Grangettes dorazili pozdě. Recepce byla již ve 20 hodin zavřená, takže nám nezbývalo nic jiného, než si hledat ubytování alternativní. Po několika pokusech jsme však zjistili, že jsou po 20. hodině všechny formy ubytování "mrtvé". Dokonce ani recepce v některých hotelích nefungují. Protože ale bylo městečko Montreux jedním z hlavních cílů, navštěvujeme ho i takto pozdě večer a fotíme si sochu Freddieho Mercuryho.

Kdybychom sehnali ve městě rozumné ubytování, rozhodně bychom zde byli jeden celý den. Bohužel se ubytování sehnat nepodařilo. To, že hotely zkoušet nemá cenu, nám potvrdila nabídka jednoho *** (200 f za dvoulůžkový pokoj). Po malé noční poradě u samoobslužné benzinové pumpy se rozhodujeme, že Montreux zkrátka vynecháme a pojedeme přes noc podle plánu do Itálie na Janov. Kdybychom ale věděli co nás čeká, asi bychom si možná ustlali někde na pláži a riskovali případnou pokutu.

Noc na den třetí

Do navigace tedy volíme GPS souřadnice naší další plánované zastávky (katastrofální kemp ve městě Sestri Levante - o tom až později) a vyrážíme. Jedeme zpět po stejné trase, po které jsme sem přijeli. Navigace nás však nenavede v Martigny směrem na Turíno, ale vede nás zpět na Furku a Andermatt. Protože se začíná výrazně ochlazovat a začíná cestovat zvěř, lehce zpomalujeme. Viktor během jízdy mine několik zajíců a další polní zvěře, což je velice nepříjemné a raději ještě trošku zpomalujeme. Ve městě Brig-Glis jsme plně pochopili úmysl navigace, s kterým rázně nesouhlasíme. Furkapass znova v opačném směru a v noci, to bylo za hranicí zdravého rozumu. Takže uhýbáme proti příkazu navigace na značený směr Milano. Začneme prudce vyjíždět do hor směrem na město Simplon.

Jak se dovídáme později z cedulí, jedeme po oficiálně značené trase pro kamióny. Asi po hodině stoupání (Simplonpass) však dojíždíme do systému několika tunelů za sebou, které jsou v rekonstrukci. Není výjimkou, že na nás teče voda nebo že musíme jet 5 km/h, protože povrch tunelu je oholen prakticky na sklálu. Odměnou je nám však nádherný výhled na zasněžené vrcholky hor (některé kolem naší silnice mají vrchol přes 3000 m.n.m.). Protože však město Simplon míjíme asi ve 4 hodiny ráno (a protože silnice místy vede ve výšce lehce přes 1900 m.n.m.), skútr ukazuje pěkných červnových 5° C. Nikde nezastavujeme, i když by si některé svítící vrcholky hor zasloužily fotku. Naše první zastávka je až u benzínové pumpy při sjezdu kolem vesnice Domodossola, kde Viktor dotankovává plnou nádrž. Teploměr ukazuje stále 8-10° C. Pokračujeme dále po trase Novara - Tortona - Janov, na které několikrát kvůli ospalosti zastavujeme, abychom se nějak probudili. Mnohdy nás zachraňují RedBully, kafe a chladno.

Den třetí: Italská lekce

Dopoledne jsme dorazili do Janova. Z dálky poměrně sympatické město, hlavně vidina prvního koupání v moři nás probouzela z ospalosti a popoháněla dál. S blížícím se městem přibývalo skútrů, takže nás i tak trochu těšilo, že jsme konečně "mezi svými". V Janově jsme neměli žádné větší úmysly, takže to měl být čistě účelový průjezd. ALE. Nakonec se z toho vyklubalo asi 45minutové trápení totálním chaosem, který mnohdy než dopravu připomínal splašené stádo krav. Jestli jste to někdy na dovolené viděli z chodníku a říkali jste si "to je šílený", tak my v tom jeli! Poprvé v životě jsem viděl, že by světelnou křižovatku musel zároveň řídit policajt, aby to vůbec nějak fungovalo. Poprvé v životě jsem viděl, že by z jednoho najížděcího pruhu na kruhový objezd vjížděly 3 řady aut a motorek, a aby se nikdo nevysekal. Pro mě osobně to byl mazec. Na druhou stranu neviděli jsme nikdy, že by se tam někdy někomu něco stalo, že by na někoho někdo jenom troubnul. Prostě je to jednotně se pohybující neorganizovaný chaos, ale všichni se bezpečně dostali z místa A do místa B a o to tady především jde.

Po zdařilém průjezdu Janovem jsme pokračovali po krásné klikatici až do města Sestri Levante, kde jsme si dali na pláži lehký oběd. Po krátkém posezení jsme se ještě nešli koupat do moře s tím, že se sem vrátíme po rozbalení stanů v kempu Tugullio.

Tento kemp jsem měl uložen z internetu jako jeden z nejlépe hodnocených v okolí. Po příjezdu nás čekala absolutní katastrofa. Bohužel jsem se nešel před nákupem místa nejdřív kouknout na sprchy a toalety, což je pro mě odedneška ponaučení na celý život. Pokud zde někdo pojedete, rozhodně důrazně doporučuji vyhnout se kempu Tigullio. Nejen, že byl z našeho putování nejhorší, ale byl také nejdražší. Když už jsme měli koupená místa a rozbalené stany, balit se do jiného kempu by bylo zdlouhavé. "Překousnout" strašný kemp jdeme alespoň k vodě, která by dle sympatické recepční měla být jen asi 900 m vzdálena.

Obouváme s Viktorem naše úplně nové pantofle a vyrážíme směr moře. Po asi 5 km, kdy už máme oba z pantoflí totálně zničený nohy, usoudíme, že musíme jít špatným směrem. Takovýmto způsobem jsme ušli snad 20 km a na moře nenarazili. Bylo nám to tak strašně trapný, že jsme se nikoho z místních radši ani nezeptali a šli raději na pizzu do místní provozovny. Naštěstí jsme později tuto mořskou krizi vzali s humorem. Jelikož jsme byli brzo zpět v kempu, zbyl dostatek času na hojení otlačenin z pantoflí.

Najeto přibližně 1100 km

Den čtvrtý: S prstem v nose

Dneska nás čekal takový pohodový a kraťounký přejezd do kempu kousek pod Pisou. Oproti tomu maratonu, co se nám povedl včera v noci a přes den, je tohle příjemná změna. Trasa po pobřeží utíká jako voda, takže jedeme pomalu a kocháme se. Protože je čas oběda, plánujeme se najíst někde u silnice SS1, po které vede naše trasa. Úplně náhodně Viktor sjíždí ze silnice a zastavuje u "Ristorante Bacchus". Pokud někdo pojedete kolem Pisy, rozhodně doporučujeme. Vynikající kuchyně, čistá restaurace a super ceny. Trošku taková specialitka je, že při jídle koukáte na přistávající letadla na letiště Pisa. Restaurace má GPS: 43°39´50.977"N 10°22´12.575"E.

Po vydatném obědě pokračujeme dále do našeho kempu Montescudaio. Protože je trochu více vzdálen od moře, jedeme se nejdříve kouknout do blízkého města Cecina, zda neobjevíme nějaký lepší. Bezprostředně u vody nenacházíme žádný a ty dále od vody jsou zase moc plné. Vracíme se do našeho původně vyhlídnutého kempu a platíme místo pro 2 stany. Jsme v šoku z extrémní čistoty a vybavenosti tohoto kempu. Je tu pizzerie, bar, 3 bazény, nové a čisté toalety a sprchy, doktor, minimarket atd. Oproti včerejšímu kempu neskutečný rozdíl a to zde platíme jen 11,50 euro za stan.

Rozbalíme stany, jdeme se vysprchovat a zkusit místní restauraci. Viktor si dává pfeffer steak, já pizzu Hawai, kterou tady mají snad jako úplně poprvé. Italové obecně moc pizzu Hawai nedělají. Vše je chutné a bez chyby, po jídle zapíjíme naši cestu jedním "jackem". Toho původního úmyslu jsme se chtěli držet, ale co čert nechtěl, za večer platíme asi 18 panáků a totálně na šrot se kutálíme do stanů. Nejvíce nás ráno trápilo, že jsme si nemohli vzpomenout, zda jsme útratu platili či nikoliv.

Najeto přibližně 210 km

Den pátý: Den klidu

Probouzíme se trochu později než v předešlých dnech, protože nás dnes čeká kulturní den. Jdeme na kafe do místního krámku, po kterém balíme jen základní věci. Poprvé můžeme z motorek sundat boční kufry a brašny, protože se do tohoto kempu budeme vracet. Na návštěvu šikmé věže v Pise se docela těšíme, pro nás oba to bude premiéra. Dole na recepci ještě doplácíme druhý den, aby bylo vše srovnánáno a vyrážíme směr Pisa. Máme to z kempu jen asi 60 km, takže jsme tu hned. Trošku bloudíme, protože nevíme, kde nejblíže u věže se dá zaparkovat. Se štěstím parkujeme asi 10 minut chůze od věže, ale tady by špatně zaparkované motorky stejně asi nikdo neřešil. Šikmá věž je nádherná, stejně jako okolní budovy. Dá se jít i nahoru, ale tuto možnost jsme nevyužili.

Dojem kazí pouze všudypřítomní černoši nabízející různé produkty za tu zaručeně nejlepší cenu. Podle plánu památek Pisy je míst k návštěvě hodně, ale je potřeba si pro to vyhradit úplně celý den. My jsme přijeli do Pisy před obědem, takže jsme si prohlídli věž a při zpáteční cestě jsme obědvali ve stejné restauraci jako včera - "Ristorante Brocchus". Opět stejně výborné jídlo. Večer jsme se naložili k bazénu a plánovali další postup trasy. Na baru jsme se večer dozvěděli velmi radostnou zprávu, totiž že jsme předchozí večer naši "panákovou útratu" zaplatili. Pán na baru byl evidentně potěšený, že jsme přišli znova, ale záhy jsme ho zklamali. Dnes pít nebudeme.

Najeto přibližně 110 km

Den šestý: Konečně Ferrari

Dnes vstáváme kolem 7. hodiny, protože jsme si předešlý večer naplánovali ubytování v kempu v městečku Zocca a zároveň návštěvu Muzea Ferrari ve městě Maranello. Nejprve nás tedy čeká asi 200 km přejezd do kempu a pak asi 50 km přejezd do Maranella. Zde už jsme neměli předem vybrané žádné kempy, takže spoléháme na mapu Itálie, kterou jsme zakoupili v minimarketu v kempu Montescudaio. Po sbalení stanů vyrážíme směr Zocca, ale třetina trasy nejde úplně tak rychle, jak bychom si představovali. Důvodem je nádherná krajina na trase mezi městy Porretta Terme a Zocca.

Často zastavujeme a fotíme si tu krásu střední Itálie. Kolem oběda dorážíme do kempu. Mile nás hned na recepci překvapuje možnost domluvit se anglicky. Po krátké diskuzi tak dostáváme nabídku na přespání v karavanu za 25 euro. Protože jsme ale poučeni z minulých zkušeností, raději prosíme majitele kempu prvně o prohlídku karavanu. Extrémní čistotu prostředí předem potvrzuje mrtvá myš ležící na plácku před karavanem, kterou majitel hbitě chopí za ocásek a háže za plot pozemku. Karavan se však jeví použitelně a za 25 euro není co řešit.

Urychleně vybalujeme všechny věci a míříme směr Maranello. Sjezd ze Zoccy je opravdu krásný. K úplné dokonalosti chybí snad jen kvalitní asfalt, ale krajina je nádherná. Za chviličku jsme v Maranellu a nacházíme i bránu do Muzea Ferrari. Vstupné 13 euro na osobu nás velmi mile překvapí, tipovali jsme alespoň dvojnásobek. Nebudu tady moc rozepisovat, jaké Muzeum Ferrari je, ale shrnu to do jednoho slova: GENIÁLNÍ.

Opravdu je to nádhera a návštěvu můžeme jen a jen doporučit. Spousta audiovizuálních prezentací a hlavně F1 koutek dělá z návštěvy nezapomenutelný zážitek na celý život! Velikost je sice srovnatelná s Muzeem Tatry v Kopřivnici, ale tohle je prostě Ferrari. Po prohlídce muzea dostáváme hlad, ale protože během trasy nenarážíme na nic, co by nás ze silnice upoutalo, rozhodneme se jíst až v Zocce. To byl ovšem největší zádrhel. Příjezd do Zoccy byl totiž přesně během úžasné italské siesty. U všech restaurací tak vidíme pouze zatažené závěsy a zamčené dveře. Výjimku tvořila pouze malinkatá místní hospůdka, na kterou jsme narazili úplně náhodou.

Z asi 50 míst je obsazen pouze jeden stůl místními jedlíky, kteří na nás koukají jak na návštěvníky z Marsu. Opatrně přicházíme na terasu a usedáme ke stolu za stálého sledování místními - chvilku mám až podezření, jestli nerušíme při nějaké soukromé oslavě. Po chvilce přicupitá obsluha. Na mou otázku: "Do you speak English?", následuje asi pětivteřinové ticho, poté číšník odvětí: "Inglese?! Ó Dio, Ó Dio!" Od této chvíle jsme hlavní atrakcí v lokále. Naštěstí po chvilce přiběhne přímo kuchařka, která umí základy angličtiny. Je nám tedy velmi rychle vysvětleno, že nemají klasickou nabídku jídel, ale že se vaří vždy v každý den jedno jídlo, které se podává. Vzhledem k tomu, že jsou asi 4 hodiny odpoledne a my budeme dnes poprvé jíst, je nám to vcelku jedno.

To, že budeme muset ale dodávky jídla po čtvrtém chodu stopnout, tak to jsme opravdu nečekali. První chod byly salámy a nějaká ta tlačenka s vekou. Druhý chod omeleta se šunkou, sýrem a houbami. Třetí a čtvrtý chod pak varianty těstovin. Pro mě osobně asi to nejlepší, co jsem za celý víkend jedl. Za všechno včetně láhve koly, láhve vody a dvou kafí platíme příjemných 31 euro. Zpět v kempu jsme za chviličku, večer dáváme ještě kafe a plánujeme finální destinaci našeho putování - Lago di Garda.

Najeto přibližně 300 km

Den sedmý: Moje noční můra

Vstáváme trochu později než včera, protože nás čeká poměrně krátký přejezd k jezeru Lagi di Garda. Včera se nám velmi líbil sjezd ze Zoccy do údolí, takže mám v plánu si vše dnes natočit. Je sice pod mrakem a trošku horší viditelnost, výhled je ale stále nádherný. Po ranní hygieně navštěvujeme restauraci v kempu, kde si objednáváme dvě kávy a kupujeme croissanty s pudingem, které majitel právě přivezl a vybaluje. Po snídani dobalujeme poslední věci do motorek, vracíme klíče od karavanu na recepci a vyrážíme směr Lago di Garda. Cesta utíká báječně, místy něco málo fotíme a natáčíme.

Úplné rozčarování (hlavně pro mě) ale přichází s blížícím se jezerem. Všude je absolutně extrémní množství Němců. Chvilkami doslova popojíždíme v kolonách aut s německými značkami. Protože Němce (slušně řečeno) příliš nemusím, mám tím pádem doslova zkažený den, protože tuším, co bude následovat v kempech kolem jezera.

Bohužel se mé černé obavy naplnily. První dva kempy jsou totálně narvané. Třetí, u kterého zastavujeme, vypadá trošku prázdněji. I tak ovšem dostáváme od recepce místo za německým obytným vozem. Abychom se dostali do vlastního stanu, musíme překračovat stany sousední. Být v totálně přeplněném kempu mezi německými občany je pro mou osobu ten nejčernější scénář noclehu. Radši bych spal na pláži, ale tady to prostě budu muset dnes skousnout. Jdeme si trošku zlepšit náladu do místní restaurace, která vypadá velmi slibně. Obědváme výborné pizzy a jdeme se natáhnout k vodě.

Viktor se velmi obětavě hrne k vodě, i když lze tušit, že to bude ledárna. Já se radši natáhnu na ručník a budu se slunit, přece jen je to náš poslední den před odjezdem domů. Večer opět večeře u stejné restaurace, s rozdílem volby jídla. Vůbec jsem během výběru jídla nekoukal na cenu, takže jsem při placení zjistil, že jsem jedl asi ten nejdražší steak ve svém životě. Než se mi večer podařilo ve stanu usnout, poslouchal jsem německé rozmluvy Helgy a Helmuta u sousedního obytného vozu ještě asi hodinu. Nevím, jestli jsme se trefili zrovna do nějakého jejich svátku nebo jestli sem jezdí standardně v takto hojném počtu, každopádně to byla katastrofa.

Najeto přibližně 210 km

Den osmý: Návrat domů

Protože máme v plánu dnes přejet až do Prahy, vstáváme brzo. Pokud se vše povede, čeká nás skoro 800 km jízda v kuse. Ráno doplácíme kemp, protože jsme to nestihli včera a vyrážíme od Laga směrem na Trento a Bolzano. Prvním zajímavým místem je až výjezd na Passo Pennes (2211 m.n.m.), které zdoláváme za krásného počasí.

Bohužel je zde již na rozdíl od Švýcarska hromada německých motorkářů, kteří si sem přišli zazávodit a my je brzdíme. Po nafocení nbádherného Passa pokračujeme směrem na Innsbruck a dále na Mnichov, kde najíždíme na dálnici. Po dálnici svištíme až domů.

Najeto přibližně 800 km

Závěr

Můj:

Myslím, že celkově velmi povedený výlet. Hodně se mi líbily Alpy, které bych si chtěl někdy projet v mnohem větší míře. Itálie má moc pěknou střední část. Toskánsko bylo nádherné, Pisa a Maranello také. Západní pobřeží už bohužel méně - na můj vkus velká koncentrace lidí a "málo k vidění". Jezero Lago di Garda rozhodně stojí alespoň za projetí. Během putování jsme najeli něco kolem 3400 km, což je na 8 dní docela slušné skóre a celkově i s benzínem jsem se vešel do 12.000 Kč. Mile mě překvapilo, že jsem se všude domluvil anglicky. Pokud bych se chtěl někdy podívat znova do Itálie, tak pojedu asi více na jih. Alpy mně učarovaly ale natolik, že sem v každém případě naplánuji svůj další dlouhý výlet.

Wictor:

Celkově to Foky shrnul na výbornou. Výlet stál rozhodně za to a tak jako Fokyho učarovaly Alpy, tak mě Montreux. Tohle město ležící na břehu Ženevského jezera jsme měli možnost vidět jen v noci a proto bych se sem při nejbližší příležitosti rád vrátil.

Galerie: Foky, Wictor