Na skútru do Toskánska (2010)

K cestě mě inspirovaly dva zážitky:

1. Zamlada během prázdnin u dědy na venkově jsem si půjčoval jeho dvourychlostní babetu a jezdil po severních Čechách čtyřicítkou. To je rychlost, při které se stihnete dívat po krajině a zároveň řídit. Jak jsem zjistil později na mustangu, při šedesátce už se to stíhá těžko.

2. Před čtyřmi roky jsme byli s dětmi na dovolené v Toskánsku - letadlem a vlakem. Jeden den jsme si udělali výlet autobusem z Florencie do Sieny a cesta toskánskou krajinou mne úplně uchvátila. Sliboval jsem si, že se sem musím jednou vrátit. A skútr (nebo-li "motorino", jak říkají Italové) se mi zdál jako optimální. Můžete dojet kamkoli chcete, jste anonymní a splynete s davem.

Proč Agilitka

1. Do 50 ccm kvůli řidičáku (B)

Nejsem fanda do údržby, takže čtyřtakt.

2. Opěrka pro řidiče

Zničil jsem si záda a nemůžu jezdit bez opory. Na internetu jsem našel Kymco Agility s děleným sedadlem. Spolujezdcovu část můžete "narovnat" a máte opěrku bederní páteře jako víno! Kluci z Adventure Biker mi půjčili Agilitku na zkušební jízdu, s opěrkou to bylo fajn, bez opěrky jsem neujel ani kilometr.

3. Značka

Nejsem fanda žádné "značky", ale nechci kupovat špatnou věc. Hledal jsem negativní reference na Kymco, ale našel jsem pouze dvě - problematická zrcátka a obtížné startování zatepla. Dal jsem si přidělat velké plexi a s tím i lepší zrcátka. Vylepšila se ochrana proti počasí a hmyzu (měl jsem otevřenou helmu), zrcátka se posunula výše a do šířky, takže výhled je vynikající. Bohužel startování zatepla platí - je problematické. Ale dá se s tím žít.

4. Praktický stroj

Nosič je utilitární, ale bezvadně funkční. Nebojíte se na něj naložit, vařené ocelové trubky dělají svoje. Brzdy brzdí jako čert, jednou v Itálii mi zachránily kůži. Pod sedlo se vejde otevřená helma. Blinkr při zapnutí ťuká nahlas, takže za křižovatkou ho určitě nezapomenete vypnout.

5. Adventure Biker v Braníku

Já vím, vypadá to jako PR, ale není. Díky, kluci!

Cesta

Zadání bylo: Pokud možno dojet do Toskánska, nikam nespěchat, dělat přestávky, spát v penzionech nebo hotelích (to ta záda, nemůžu spát na zemi). Měl jsem na to 3.000 EUR nebo 31 dnů. Návrat až dojdou peníze nebo čas. Nakonec se ukázalo, že čas došel dříve, pár stovek EUR jsem ještě dovezl domů. Tuším, že můj rozpočet je mimo pro většinu čtenářů, ale já bych spaní na divoko nebo v kempu opravdu nedal. Jsem už starší pán!

Jak to nakonec dopadlo: 18.6.2008 - 18.7.2008 (31 dní), 4001 km, 107 litrů benzínu (asi 2.67 l/100km) - nakonec průměrně 94 haléřů na kilometr.

Sedm dní cesta z Prahy přes Alpy a Dolomity (Jílové, Kamenný Přívoz, Sedlčany, Bechyně, Týn n. Vltavou, Prachatice, Strážný, Passau, Kitzbühel, Pass Thurn, Felbertauertunnel, údolí Defereggen na Passo Staller, Innichen, Sexten, Kreuzbergpass/Passo Monte Croce, Santo Stefano di Cadore, údolí Piave, Vigo di Cadore, Lago di Sauris, Passo Rest, Meduno, Aviano, koupání Lido di Jesolo.

Osmý den volno v Benátkách, pak přesun do Cento přes Adria, Polesella, po navigaci řeky Pádu.

Čtyři dny stanoviště v Cento, výlety Ferrara, Bologna, Modena, Maranello (Ferrari), Sant'AgataBolognese (Lamborghini), pak přesun do Toskánska přes Bolognu, po SP65, Passo de le Raticosa, Borgo San Lorenzo, Rignano Sull'Arno, Greve in Chianti do Panzana.

Třináct dní stanoviště v penzionu Da Mario (doporučuji) v Panzano in Chianti (velmi doporučuji). Pět dní výlety po Toskánsku a hlavně Chianti, pak týden v klidovém režimu.

Poslední čtyři dny cesta domů - Panzano, Firenze, Bologna, Verona, údolí Adige, Trento, odbočka pro radost Fondo a Gampenjoch do Merana, St. Leonhard, Timmelsjoch, Ötztal, Ga-Pa, Bad Tölz, Mühldorf, Vilshofen a přes Strážný stejnou cestou.

Jak to Agilitka zvládla

Nuda. Před cestou jsem si nechal dát Ultra Seal do pneumatik, po celou cestu bez defektu. Vezl jsem s sebou pro jistotu olej, ale za těch 4000 km nebylo třeba dolévat. Jednou za týden kontrola tlaku v pneumatikách. V den cesty se mi rozjelo plexi, vyklepaný šroub, Pavel v Adventure Biker promptně opravil, doteď to drží.

Agilitka vyjela všechno. Jediný problém byl v Innichen, kde jedna příjezdová cesta k hotelu vedla po spádnici kopce vedle sjezdovky, bez serpentin. Tam prostě do krpálu nejela. Ale všechny průsmyky včetně Timmelsjoch bez problémů i se mnou (120 kg). Je vzduchem chlazená, takže na kopci potřebovala oddych, ale já jsem na ní nespěchal. Každopádně nakopec vyjela vždycky, nikdy mě nenechala uprostřed.

Vybavení

Už jsem zmínil přidané plexi a zrcátka, jinak stačilo normální vybavení. Jenom hodiny mi chyběly, koupil jsem za stopade digitálky a přes suchý zip přilepil na desku.

Jak je vidět z fotek, měl jsem topcase, batůžek, tašku a pak samozřejmě místo pod sedlem. Batůžek jsem měl prázdný, jenom jsem ho vezl na pěší výlety v Apeninách a Alpách. V topcase byly věci na opravu, olej, půllitr benzínu pro případ náhlé potřeby, alumatka (na pláž nebo na odpoledního šlofíka) a lehký spacák. Spacák jsem užil jako lehčí deku v hotelu nebo jako složený pod hlavu. Alumatka a spacák byly plánovány i jako nouzové vybavení na širák, kdybych nenašel ubytování, ale k tomu nikdy nedošlo.

Pod sedlem byly věci na cestu - tedy kalhoty, větrovka, náhradní rukavice, reflexní vesta a jídlo na jeden den. Většina věcí tedy v tašce. Obcházel jsem motorkářské obchody, ale žádné pytle nebo brašny se mi nehodily. Jsou totiž plněny z kratší strany a věci jsou tak špatně přístupné a zmačkají se. Takže nakonec jsem zakoupil vodáckou tašku s objemem 50 l. Je vodotěsná, plněná seshora, věci tam mohou ležet naplocho, takže slušné kalhoty a košile na italské večery nedojdou újmy. Objem stačí na letních 14 dní, v Bologni jsem si vypral. Tašku naprosto doporučuji.

Obtížné situace

1. Státní silnice

Většinou jsem se držel okresních silnic, tam není s malou rychlostí problém. Státní silnice jsou většinou umělé a tak tam není moc co vidět. Problém nastává tam, kde okresní silnice nejsou, zpravidla v horských údolích nebo u jiných přírodních omezení (mokřiny kolem Benátek). Vytvoří se kolona, která jede kolem 70 km/h, rychlost je dána tím nejpomalejším - kamiony a autobusy. To je pro tento způsob cestování ta nejhorší možnost, skútr jede 45, kamiony předjíždějí a to je o ústa. Na horských silnicích ovšem bez problémů, tam kamiony nejezdí.

2. Tunel

Měl jsem jenom jeden, Felbertauern, ale to je snad nejhorší tunel, ve kterém jsem kdy jel, včetně cestování autem. Vlhká a klopená silnice, jeden pruh v každém směru, úzký, žádná úniková zóna, i na zákazu předjíždění všichni předjíždějí. Plexi není normálně citlivé na protijedoucí auta, ale v tunelu každý protijedoucí kamion nebo autobus skútr rozhýbá. Na konci tunelu jsem zaplatil mýto a musel jsem si dát doutníka, abych uklidnil rozklepaná kolena.

3. Návrat do Čech

Za měsíc mezi slušnými řidiči jsem odvykl, takže když mne už u Freyungu málem srazil SUV s českou značkou, musel jsem si uvědomit, že jsem zase doma. Jel jsem zpátky do Prahy během jednoho dne, za tento den jsem byl čtyřikrát ohrožen ostatními řidiči. Za celý měsíc v Rakousku, Německu a Itálii jsem měl tři takové zkušenosti. Češi jednoznačně nejhorší řidiči včetně "motorkářů", kteří na okresce jedou 150 a míjejí mne o půl metru. Nejlepší řidiči rozhodně Italové. Rakušané a Němci mají druhou příčku, protože někdy jedou tak opatrně, až jsou nebezpeční. Ovšem moji soukromou cenu "Zlaté Prase" vyhrávají naši krajané. Bravo!

4. Benzínky

Občas v Itálii nejsou dost často nebo jsou zavřené. Více v odstavci "Praktické rady".

5. Úraz

No jo, ustlal jsem si. V nulové rychlosti v serpentině přes přední kolo. Už v Praze se mi stalo, že jsem v rychlejší levé zatáčce škrtal bočním stojanem o asfalt. Neřešil jsem to a to bylo zle. V této zatáčce jsem si škrtnul a už jsem ležel. Protože bylo kolem pětatřiceti ve stínu, tak jsem měl akorát šortky, tričko a helmu. Výsledek - značně odřené levé koleno (hojilo se asi čtyři týdny), pět stehů na levém lokti (hojily se asi dva měsíce), naražený hrudník, menší odřeniny na pravém koleni a lokti. Místní pomohli, všechna čest. Můj domácí Mario přijel s dodávkou, s místními naložili Agilitku a mne odvezli k doktorovi do Greve. Byla neděle a v Greve měli dobrovolníci otevřeno. Očistili, zašili a nařídili týden klid a pak přijít na vyndání stehů před cestou domů. Až na ten opruz a trochu bolení to byl krásný týden. Panzano je jedna z nejhezčích vesnic v Chianti - na kopci, báječné rozhledy, doutníky Toscanos, zásobovaný supermarket, Dariovo řeznictví, bar La Curva (je v zatáčce), prostě očista ducha i těla.

Závěry

1. Bacha na boční stojany.

2. Až pojedete skrze Panzano, zastavte se u Maria. Je to taky motorkář a starali se (spolu se svojí partnerkou Evou) o mne jako o vlastního. Grazie!

3. Agilitce nic nebylo. Prostě jsem pro všechny případy sundal stojan a jel dál.

Praktické rady

1. Časování

Červen-červenec není špatný. Dříve než květen bych asi nedoporučil, do května bývá v Dolomitech sníh, průsmyky jsou zavřené a to by byla škoda. Rakouské Alpy jsou fajn, ale na Itálii to nemá. Silnice udržované, bez mýta a je jich spousta! V srpnu bych radši v Itálii nebyl, jsou dovolené a nic nefunguje. Před čtyřmi roky byla v srpnu ve Florencii zavřená i informační kancelář pro turisty, protože personál měl dovolenou. Asi nejlepší by bylo září. Sníh ještě není, horko už je menší a průvodce po Dolomitech říká, že v září je nejstabilnější počasí. Také se dříve stmívá, takže si užijete více ranních a večerních jízd, které jsou moje oblíbené. V červnu je večerní jízda tak kolem deváté večer a to už je skoro neslušné ťukat na rodinný penzion a prosit o ubytování.

2. Benzínky

Pokud to nejsou velké tahy, tak v Itálii jsou benzínky extrémní. Když jsou otevřené, tak obsluha vám natankuje sama, zato když jsou zavřené, tak máte smůlu. Zavřené jsou od časného večera do pozdního rána, přes oběd, přes víkend, vlastně skoro pořád. Většina z nich má ovšem automatické stojany na hotovost nebo na místní karty. S mezinárodními platebními kartami jsem se nechytal. Automaty nevracejí! Takže mějte vždy pohotově hotovost na naplnění nádrže. U Agilitky byla plná nádrž za 5 EUR, takže jakmile jsem dostal pěknou nezmačkanou 5 EUR bankovku, dal jsem ji stranou a pak použil na benzín.

3. Mimo dálnice

Pokud vyloženě nespěcháte, tak nabízím kochací alternativu. Florencie-Siena SS222, 60 km, přesně uprostřed je Panzano, zastavte a dejte si capucio v La Curva. Stejně budete stavět, v Panzano jsou nejhezčí výhledy do kraje. O Mariovi jsem už mluvil, tak přespěte. Mario doporučí dobré restaurace. Pro cestu Bologna-Florencie pak doporučuji SR/SS65.

4. Ubytování

Pokud budete hledat ubytování v penzionech nebo hotelech, pak doporučuji menší rodinné podniky. V Cento jsem bydlel v podniku označeném jako "locanda" - restaurace s několika pokoji. Rodinná strava a přístup zaručen. Někdy ujet 6 kilometrů znamená úsporu mnoha peněz. V Innichen mi přišlo, že se všichni zbláznili, nebylo ubytování pod 100 EUR. Kousek dál v Sextenu jsem bydlel za 25 EUR u babičky s dědečkem jako z pohádky, absolutně milí, pokojíky s televizí a dokonalou snídaní v ceně, obsluhovala mne Karkulka (vnučka). Nestalo se mi za celou cestu, že bych sháněl ubytování déle než hodinu. I když v srpnu to může být zcela jinak, celá Itálie má najednou dovolenou!

5. Skútr

Osvědčil se jako ideální pro výlety krajinou a venkovem. Dokud se někdo nepodívá dozadu, tak neví, že jste cizí. V Colle di Val d'Elsa jsem během trhu dojel až na náměstí, tam zaparkoval mezi ostatní skútry, auta musela stát půl kilometru odtud. V Sauris jsem sjížděl z kopce do centra a místní mne zdravili. Vidí skútr, tak to musí být místní. Choppery jsem potkal za celou dobu asi dva. Silných motorek více, jsou téměř ihned považováni za cizince. Pokud nemáte tolik času nebo plechové pozadí na cestu z ČR, tak jeďte nebo leťte do Itálie a tam si půjčte skútr v místní půjčovně. Zažijete věci, které se vám v autě nepodaří.

Závěrem

Já vím, že je to bláznovství, jet na motorinu takovou dálku. Ale užil jsem si to jako máloco. Fakt, že nemůžete na dálnici a na státní vlastně také ne, vás donutí hledat okresky, na kterých jste mimo turistické oblasti. Paradoxně pak zažijete více autentických turistických situací, než při "normální" cestě. Jel bych to znovu? Určitě, ale pořídil bych alespoň 125 ccm, abych se nemusel bát předjíždějících kamionů. Kymco Agility? Nebyl problém.

Text a foto: Martin